Ze spaní mě probudila neznámá žena. Vyhnala slepici, která mi otevřeným oknem vlétla do postele. Pak paní v černém prošla zdí.

Byla jsem malá holčička. Protože se mamince tehdy narodila moje sestra, dala mě pohlídat švagrové – mojí tetě. Bydlela se svou rodinou v malém domku s dvorkem, na kterém pobíhala všelijaká havěť – od psa, dvou koček až po husy a slepice.

Po obědě mě dala teta spát do přízemního pokojíku, který byl malou ložnicí. Nechala mi otevřené okno, a sama odešla do kuchyně. Byly mi tehdy čtyři roky, a už jsem rozhodně nebyla dítě, které by po obědě spalo.

Nicméně pamětliva slibu mamince, že budu hodná a poslušná, jsem ležela a ležela – až jsem nakonec přece jen usnula.

Probudil mě divný zvuk

Bylo to takové tiché syčení. Otevřela jsem oči. U postele stála žena. Byla oblečená v dlouhé černé šaty a na hlavě měla, z mého pohledu, dlouhý šátek. Na pelesti postele seděla slepice a chystala se skočit ke mně.

Žena mávala rukou směrem k ní a tichým hlasem, který se mi zdál původně jako syčení, ji odháněla slovy: „Kšááá!“ Slepice ženu sledovala a nechtělo se jí odejít, nakonec se ale přece jen otočila, vlétla do okna a zmizela. Žena se na mě podívala.

Měla krásné oči, na které nikdy nezapomenu. A usmála se. V tu chvíli se na chodbě ozvaly kroky. Teta mě šla zkontrolovat. Neznámá žena ukázala prstem na rty, že mám mlčet, a rychlým krokem odešla do vedlejší místnosti.

Nikdo mi nechtěl věřit

Když teta zjistila, že jsem vzhůru, odvedla mě do kuchaně. Tam seděla její sestra, za chvíli přišla maminka a po ní i otec. Stále mi vrtalo hlavou, proč ta milá žena není s námi. Proč tu také nesedí a nepovídá si? A tak jsem se zeptala.

„Kde je ta paní, co stála u mé postele, když jsem spala?“ Všichni se obrátili na tetu. Kdo tu byl? Na vesnici jsme se všichni znali. Ale teta jen zavrtěla hlavou. V celém domě byla jen ona sama. Já se ale nedala.

Začala jsem líčit historku se slepicí, s paní v dlouhých šatech a šátkem na hlavě. A když jsem na závěr řekla, že paní odešla do vedlejšího pokoje, všichni se po sobě podívali. „Tam ale žádný pokoj není!“ vysvětlila mi teta.

„Tam je jenom zeď…“ A na důkaz toho mi ji šla ukázat. V těch místech stával klášter Nikdo mi nevěřil. Byla jsem z toho smutná. Přikládali to mé dětské fantazii nebo snu, který se mi zdál.

Bylo to ale tak skutečné!

Jako zajímavou příhodu to teta vyprávěla po vesnici. Nikoho nenapadlo, že by na mém zážitku byl kousek pravdy. Až to vyslechl starý pán, který v naší vesnici žil od dětství.

Vzpomněl si, že slýchával od své babičky, že v místech, kde stojí tety domek, býval klášter. Znovu se mě začali všichni vyptávat na to, jak neznámá žena vypadala, a co měla na sobě.

Kromě typického oblečení jeptišky jsme se dopracovali k dalším detailům, které jsem jako malé dítě nemohla znát, a které také poukazovali na jeptišku. Ať to bylo tehdy jakkoliv, přišla, aby mě, čistou duši, ochránila před slepicí. Mohla mi vyklovnout oči…

Anna Z. (59), Jindřichův Hradec.