Moje rodina patří k maloměstské smetánce. Zakázali mi si vzít pouhého automechanika, a tak jsem musela odejít z domova.

Moji rodiče restituovali dům v Lounech, ve kterém jsme bydleli a ve kterém je restaurace, kde můj otec celý život pracoval jako číšník. Vydělával dost i za komunistů, a tak bylo jasné, že si hospodu nechá. Moji rodiče se řadili k místní pomyslné smetánce.

Já už od střední školy chodila s Ivanem, který se vyučil automechanikem a nastoupil do autodílny nedaleko Loun. Měli jsme se moc rádi, Ivan byl hodný a velice zodpovědný kluk a mě nikdy nenapadlo, že bych ho vyměnila za někoho jiného. Naše láska přežila i má vysokoškolská studia v Praze.

Opovrhovali mou vlastní volbou

Když jsem se vrátila ze studií zpět a začala jsem pracovat, začali jsme uvažovat o svatbě. Nespěchali jsme, ale plánování nás těšilo. Jenže kámen úrazu se objevil v okamžiku, když jsem se o svých záměrech zmínila rodičům.

„To snad nemyslíš vážně?! Ty, vysokoškolačka, a chceš si vzít automechanika? To nedovolíme!“ řekli nekompromisně a já je nepoznávala. Do té doby proti Ivanovi nic neměli.

Vadilo jim, že já jsem studovaná a jednou zdědím hospodu, zatímco on byl „jen“ vyučený, bydlel s rodiči a sourozenci v obyčejném paneláku a neměli jinak nic.

Obyčejného dělníka do rodiny nechtěli

„Ty máš, Stáňo, na mnohem víc!“ lomili rukama. „Navíc automechanik rozhodně nebude schopný vést naši hospodu, až se jednou táta rozhodne odejít na odpočinek,“ vytáhla eso máma. Argumentů byla spousta, ale na mě neplatily.

Věděla jsem, že si s Ivanem rozumíme a že bude jednou skvělý otec i manžel. Nakonec to dopadlo tak, že jsem si zabalila saky paky a odstěhovala se k němu, do bytu, kde bydlela pětičlenná rodina.

Na rozdíl od naší luxusní domácnosti tu ale vládla pohoda a klid. Každopádně dlouhodobě byla tahle situace neudržitelná, a tak jsme ji začali řešit. Požádali jsme o hypotéku a koupili si byt.

Přišla jsem o rodiče

Po nějaké době jsem se rodičům ozvala, abych je pozvala na svatbu. Řekli mi, že pokud se vdám za „toho chlapa“, už mě nechtějí nikdy vidět. Bylo to pro mě opravdu strašné.

Od té doby vždy, když jsme jeli s manželem do Loun, jsem se rodnému domu vyhýbala jako čert kříži.

Občas jsem ale na rodiče stejně narazila. Vždycky se tvářili, že mě vůbec nevidí. Dlouho jsem věřila, že je obměkčí první vnouče. Neobměkčilo je ani druhé a třetí.

Zanedlouho chystáme svatbu našemu prvorozenému a já si říkám, že bych nikdy své dítě nedokázala zavrhnout kvůli jeho volbě partnera. Ze mě moji rodiče vlastně díky mé lásce udělali sirotka.

Stanislava Z. (61), Znojmo