Asi každý má v rodině někoho, na kom lpí. Většinou to bývají prarodiče, kteří nás zahrnují láskou a leccos nám promíjí. Pro mě to byla moje teta, která mě měla jako vlastní, protože své děti nikdy neměla.

S rodiči jsem měla vždy bezvadný vztah, ale znáte to. Jste s nimi denně, oni vás musí vychovat, a navíc musíte všichni tak nějak přežít pubertu.

Od rozmazlování jsou tu pak prarodiče, ke kterým máme jistý respekt i proto, že je nevidíme tak často, a na toho „cizejšího“ člověka si tolik nedovolíte. Tak jsem to pozorovala u svých kamarádů.

Já jsem si bohužel prarodičů moc neužila. Jednoho dědu jsem ani nepoznala, protože zemřel, když mamince bylo 15 let.

O druhého dědu jsem přišla ve svých šesti letech, babička odešla za dva roky po něm a druhá babička zemřela, když mi bylo 19 let, ovšem šest let bojovala s alzheimerem.

Byla moje druhá máma

Souputníky v naší rodině pro mne byli teta se strejdou. Vlastní děti neměli, takže mne často brali na výlety, jezdila jsem s nimi na jejich chalupu. Byli pro mne v podstatě druhými rodiči.

Dnes to vidím s nadhledem, ovšem tehdy pro mne teta a strejda byli ti, kteří „neprudili“ a nehádala jsem se s nimi. Jak jsem vyrostla, měla jsem samozřejmě své zájmy, stále jsem ovšem s tetou a strýcem udržovala kontakt.

A zůstala sama

Jejich manželství nebylo bez mráčků, měli ale jeden druhého, takže na sebe byli dost fixovaní. Když mi bylo 34 let, strýc bohužel zemřel. Byl o 17 let starší než teta. „Víš, čekala jsem, že to přijde. Ale teď už nikoho nemám.

Myslím toho parťáka pro život. Koho najdu v 60 letech?“ posteskla si. Musela jsem jí dát za pravdu. Neuměla jsem si představit, že když někdo odejde, nebude mít ten druhý nikoho blízkého, když nejsou děti. A tak, když na tetě ta ztráta byla znát, netušila jsem, co vše za tím je.

Neozývala se

Po čase se mi teta přestala ozývat. Tu a tam jsem jí sice zavolala, ona ale moc nemluvila, jen poděkovala za zájem. Pak přišel onen osudný telefonát. Zvedla jsem ho, na druhé straně bylo ale slyšet jen šramocení.

A pak jakési mumlání, možná pláč. A zaslechla jsem: „Já už nechci žít.“ Lekla jsem se. Hned jsem se sbalila a jela za ní. Naštěstí otevřela, ale našla jsem ji v děsivém stavu.

Po domě se válela spousta prázdných lahví po alkoholu a teta byla opilá. Nabízela jsem pomoc, ale odpověděla mi, že to zvládá, že si dá jen občas. Nevěděla jsem, co s tím, a trápila jsem se.

Až si toho všiml kolega. Svěřila jsem se mu se vším a on mi na oplátku prozradil, že je vyléčený alkoholik.Nabídl mi pomoc, protože už věděl, jak na to.

A světe div se, povedlo se! Dnes je teta spokojená a konečně našla nový smysl života. Moje děti, které občas hlídá jako svá vnoučata. A dokonce mají i strejdu, protože teta našla ještě další lásku.