Dostal jsem se do vážných problémů, horečka mnou zmítala a já už téměř v bezvědomí najednou uviděl masku, kterou mi přivezl přítel z Brazílie.
Přítel Pecolt mi z Jižní Ameriky přivezl zajímavou masku jaguára. Věděl, že takové suvenýry mám rád. Hlava zvířete byla pomalovaná zelenou a červenou barvou, tmavé důlky očí byly hotovou propastí, při delším pohledu do nich jsem cítil, jak se propadám.
Z rozšklebené tlamy vyčnívaly velké vsazené tesáky vybroušené z mušloviny. Pověsil jsem si masku na stěnu tak, abych na ni dobře viděl z pohovky. Odpočíval jsem často, neboť jsem se v poslední době cítil unavený. Bydlel jsem v Náplavní ulici a byl svobodným mládencem.
Přišla na mě krize
Živil jsem se jako novinář a spisovatel. Má pracovní doba byla pružná. Pracoval jsem většinou z domova. Zajímal jsem se o pradávné kultury a hodně cestoval. Doma jsem měl malé muzeum předmětů, které jsem si přivezl z cest. Ta podivná únava nezmizela ani po dvou týdnech.
Cítil jsem silné bolesti hlavy, a když jsem se odvážil změřit si teplotu, rtuť se vyšplhala ke čtyřicítce. Ulehl jsem a pravidelnými dávkami zázvorového čaje se začal léčit. Bylo mi tak zle, že jsem nic nejedl, a nakonec zůstat bezmocně ležet.
Zvažoval jsem záchranku, ale rozhodl se nakonec ještě den počkat. Třeba mi přece jen bude lépe.
Přišel šaman
Apaticky jsem seděl ve svém křesle a zíral před sebe. Ani jsem si neuvědomoval, že se celý večer, snad tři hodiny, dívám na masku z Brazílie. Moje pracovna byla slabounce osvětlena noční lampičkou. Vrhala podivnou hru stínů na zeď, na které maska visela. Přivřel jsem oči a propadl se do snu.
Ještě předtím jsem uslyšel v hlavě zvuk bubnů. Byl rytmický a mě donutil zavřít oči a upadnout do tranzu. Ocitl jsem se v džungli. Ležel jsem u velkého ohně, kolem kterého seděly postavy domorodců.
Plameny šlehaly k nočnímu nebi a zdálo se, že velké jiskry stoupají ke hvězdám a samy se jimi stávají.
Některé z postav tancovaly kolem ohně a vytvářely divokou atmosféru. Po zádech a po skráni mi stékal studený pot, ačkoli jsem byl v blízkosti ohně. Tu se nade mnou naklonila postava starého muže. Měl na tváři masku, která mi visela doma v Náplavní ulici.
Chvíli si mě prohlížel a pak mi podal jakýsi nápoj ve skořápce kokosového ořechu. Vzepřel jsem se na loktech a tekutinu vypil. Chutnala tak odporně, že se mi vzápětí obrátil žaludek.
„Já být Očikondžigy, dobrý čaroděj kmene Bororo. Ty umírat, my vlastnit kůru a listy ze stromu bororo, ty žít!“ řekl mi, než jsem se propadl znovu do hlubokého spánku jako do bezedné propasti.
Stal se zázrak!
Ráno jsem procitl trhnutím. Otevřel jsem oči a nemohlo tomu uvěřit. Horečka zmizela a já se mohl docela dobře pohyboval po bytě. Cítil jsem se odpočinutý, plný energie. Usedl jsem na pohovku a sledoval masku jaguára.
Nevím, co se se mnou dělo ve spánku, ale indiáni kmene Bororo mě museli vyléčit. „Ty umírat, my Bororo, ty žít!“ ozývala se mi ta podivná věta v hlavě. Dozvěděl jsem se, že Bororové skutečně v Brazílii žijí.
Jejich počet je malý, stejně rychle mizí jako velký deštný prales, jejich domov. Spolu na věčnost si s sebou odnášejí i své tajemství kouzelného stromu pojmenovaném po jejich kmeni – bororo…
Petr (54) Pardubice