Naše dvě rodiny se od nepaměti hádaly, a dokonce se prali i naši psi s jejich, o kočkách nemluvě. Nakonec si postavil mezi námi dům Pražák. To nás konečně spojilo!

Jen stěží bych se dopátrala, kdy přesně jsme se s Pazderkovými stali sousedi. bydleli vedle nás snad od nepaměti. Vím jen, že mi jako malé prababička vyprávěla, že její maminka se prala s Pazderkovic Vendulou na návsi, až pentle lítaly.

Sousedské vztahy mezi našimi rody byly vždycky napjaté, v nejlepším případě na bodě mrazu.

Boj s krtkem

O naší vzájemné nenávisti kolovaly divoké historky, které si občas někdo přikreslil. Každopádně za vrchol sousedské války považujeme legendární vyhánění krtka z jedné zahrady na druhou, kdy se naši dědečkové předvedli ve své vynalézavosti a důvtipu.

Válka tehdy skončila vynuceným smírem na obecním úřadě a podepsáním příměří, které ještě týž den vesnice zapila v místní hospodě a oba dědečkové se tam zase poprali. Bitevním polem se stalo políčko nad našimi zahradami.

Pole bylo státní, ale kdysi někomu z nás patřilo – a samozřejmě sousedé tvrdili, že je jejich, a my si byli jisti, že patří nám.

Otázka rodinné cti

Staré záznamy musely existovat, ale kdo by se po nich pídil, když na poli hospodařil stát? Každé jaro jsme čekali, co tam vysadí. Každý samozřejmě kradl více na půlce toho druhého. Když přišly restituce, vzplála mezi našimi rody bitva o tento kousek půdy. B

yla to otázka rodinné cti, kdo políčko dostane. Oslovila jsem dceru, která si vzala právníka, aby nám k pomohl. Sousedi ale měli synovce novináře, který nám začal šlapat na paty.

Na svou stranu jsme získali předsedu obecního úřadu, Pazderkovic Soňa ale hned vzápětí čekala dítě s tajemníkem na okrese.

Úřední záznamy ohledně pole byly zmatené. Komu patří? Chvíli bylo majetkem Pazderků, pak několik let nás. Neustále se objevovaly nové dokumenty, které vnášely do problému ještě větší zmatek.

Zatímco naše vzdělaná mládež válčila na úřadech a soudech, my ostatní se chopili zbraní tradičních – staré praktiky, jak naštvat souseda, stále zabíraly.

Plot mezi zahradami se proměnily v barikádu, přes kterou létaly nejen nadávky, ale i různé biologické zbraně.

Běda Pražákům!

Pak na naše políčko jednoho dne najel bagr a začal hrabat! Celá naše rodina vyběhla na zahradu. Co to ti Pazdeři zase vymysleli? Když vylezl jejich děda na zápraží, zaječela jsem:

„Co to má znamenat, Pazderko?“ Než se zmohl na odpověď, vyběhl ze dveří jeho vnuk Daniel a běžel k našemu plotu.

„Co nám ryjete na poli, babo?“ ječel mi do obličeje. Trvalo chvíli, než jsme si vysvětlili, že neryje ani jeden z nás. Na našem poli se bude stavět. Naše políčko už totiž dávno někdo z našich předků prodal a v restituci ho dostali nějací Pražáci.

On manažer, ona pracovala v bance. Dnes tam stojí dům a je obehnaný zdí. Pravidelně se s Pazderkovými navštěvujeme a vždycky něco vymyslíme, jak jim to naše políčko znechutit.

Blanka (56), střední Čechy