V době, kdy naše děti chodily na základní školu, začali jsme mít s Patrikem, mým manželem, už dost městského života. Snili jsme o tom, že bychom bydleli na vesnici, na čerstvém vzduchu, obklopeni přírodou.
A nezůstalo jen u snění, začali jsme na tom postupně pracovat. Protože Patrik zdědil nějaké pozemky po svých rodičích a následně je výhodně prodal, peníze jsme na uskutečnění svého přání měli. Zbývalo jen najít vhodné místo pro další život.
Pořád jsme tomu věřili
Po delším hledání jsme si vybrali jednu středně velkou vesnici, ne moc daleko od Prahy, ale zase ne tak blízko, aby velkoměsto představovalo nějaké stálé pokušení. První velkou překážkou bylo zklamání dětí.
Nechtěly se stěhovat, najednou měly přijít o své kamarády a o všechno, na co byly doposud zvyklé. Pokoušeli jsme se jim to s Patrikem vysvětlit a slibovali ohledně života na vesnici hory doly, ale stejně to nebylo moc platné.
V jednu chvíli jsme dokonce uvažovali o tom, že celou tuhle změnu zrušíme. Věci už se ale daly hodně do pohybu a my jsme se s manželem vzájemně ujišťovali, že později nám budou syn Tomáš a dcera Jana vděční.
Chce to jen nějak překlenout dobu, kdy si budou zvykat. Několikrát jsme se s nimi zajeli podívat na dům, který jsme chtěli koupit. Moc je to nepřesvědčilo.
Nikdo nás nepřijal
Samotná koupě domu proběhla celkem rychle a bez problémů. Stěhování, díky tomu, že jsme si vybrali dobrou firmu, také. Zvyknout si v novém prostředí ale nebylo tak snadné, jak jsme si mysleli. Samozřejmě, že v první řadě jsme si vychutnávali ten klid kolem.
Mohla jsem otevřít okno, aniž by ke mně doléhal typický městský hluk, troubení aut a podobně. Děti, které nebyly moc zvyklé na volnost a na přírodu, trávily první dny spíš doma. Viděla jsem na Tomášovi a Janě, že nejsou moc šťastní.
Věřila jsem, že se to brzy zlomí a celá rodina si bude užívat takový vesnický život, jaký jsem si vysnila. Brzy jsem ale i já začala mít pochybnosti. Pokoušela jsem se sblížit s místními lidmi, ale moc se mi to nedařilo.
Patrik se byl představit sousedům po levé ruce, po pravé ruce i naproti, ovšem na tváři jsem mu viděla, že si s nikým z těch lidí moc nerozumí.
Rok bohatě stačil
Ještě horší to bylo s dětmi. Ve škole je, jako „namyšlené bohaté Pražáky“ skoro vůbec nepřijali. Jen těžko si ve svých třídách hledali kamarády. Začala jsem mít dokonce i podezření na šikanu, ale nebylo snadné to řešit.
Kdykoliv jsem něco chtěla zařizovat – a nejen ve škole – narážela jsem na neprostupnou stěnu lidských vztahů, které tu byly budovány možná i celé generace. Po dvou měsících jsme si stále připadali jako nežádoucí přistěhovalci.
S manželem jsme si museli přiznat, že tuhle stránku jsme podcenili. Viděli jsme jen zdravé prostředí, ale nedomysleli jsme, že lidé na vesnici mají úplně jiné zájmy a myšlení.
Po půl roce jsme začali uvažovat o tom, že dům prodáme a přestěhujeme se zpátky do Prahy.
Ostatně jezdili jsme tam občas na víkend, protože původně jsme chtěli byt pronajmout, ale nakonec z toho sešlo.
Nechtěli jsme před dětmi vypadat jako blázni, kteří nevědí, co chtějí, nicméně když jsme jim oznámili, že po skončení školního roku se vrátíme tam, kde máme opravdu domov, jásaly nadšením.
Dnes jsme zpátky v Praze a vše se tak nějak vrátilo do starých kolejí. Prostě sem patříme. Byla to naše chyba, že jsme si mysleli něco jiného. Než člověk podobný krok udělá, má mít vyjasněno, jaké budou výhody i nevýhody.
A na ty možné nevýhody jsme zkrátka zapomněli.
Adéla R. (42), Praha