Toho večera jsem byla v penzionu sama. Když jsem na zazvonění otevřela dveře, čekal mě nepříjemný pohled.

Moje sestra se kdysi provdala do Francie a zůstala tam žít i po smrti svého manžela. Podnikala, měla malý penzion v podhůří Alp. Jezdila jsem jí tam občas pomáhat. Na jeden večer nikdy nezapomenu.

Stála tam a mlčela

Bylo to mimo sezónu, kdy byl penzion skoro prázdný. Ubytoval se tam jen jeden manželský pár, který se vydal na dlouhý výlet, z něhož se měl vrátit pozdě v noci. Sestra si potřebovala něco zařídit a tak jsem byla v penzionu sama.

Venku se setmělo a ke všemu ještě padla mlha. Nedalo se čekat, že by se dostavili nějací další hosté.

Pustila jsem se trochu do úklidu. Čekala jsem, až se vrátí onen pár nebo až přijede sestra. Ta mi ale zavolala, že zůstane na noc ve městě. Nebála jsem se, úplně sama jsem nebyla, měla jsem tu „hlídače“, psa jménem Zorro.

Později se ozval zvonek u vchodových dveří. Šla jsem otevřít téměř s jistotou, že se vrací ti jediní hosté.

Za dveřmi ale stála podivná žena. Vypadala hrozně zvláštně, jako nějaká tulačka. Měla nepřítomný výraz. Nic neřekla, jen hleděla před sebe. Zorro přiběhl ke dveřím a místo, aby na neznámou ženu štěkal, ježila se mu srst a vypadalo to, že se bojí.

Stará pověra říkala pravdu!

Protože jsem se té neznámé bála, řekla jsem radši, že máme zavřeno. Neodpověděla, jen se otočila a odcházela. Po chvilce zmizela v mlze. Vyprávěla jsem druhý den o té divné noční návštěvě sestře. Zatvářila se zneklidněně. Potom jsem se dozvěděla o historce, kterou mi nikdy předtím nevyprávěla.

V době, kdy penzion kupovala, slyšela, že se tu kdysi nedaleko na stromě oběsila nějaká žena kvůli neopětované lásce. Občas prý po večerech obchází místní stavení. Sestra se s ní nikdy nesetkala a považovala celou věc za pověru.

Dnes jsme ale obě přesvědčeny, že onou divnou návštěvnicí byl tehdy právě duch té nešťastné ženy z minulosti!

Lucie R. (59), Praha