Společný život by měl přinášet vzájemnou trpělivost a pochopení. Pokud na straně jednoho z partnerů nejsou, nemůže to dopadnout dobře.
Žárlivost jsem vždy považovala za hloupou a zbytečnost vlastnost, která ukazuje, že dotyčná či dotyčný nemají velké mínění hlavně o sobě. Tenhle názor jsem nikdy nezměnila, ani poté, co mi byl můj manžel nevěrný a následoval rozvod.
Kamarádka mi pak vyčítala, že jsem měla svého muže více kontrolovat, ale to mi bylo proti srsti. Důvěra buď je, nebo není.
Lichotilo mi, že se zajímá
Bylo mi tenkrát šestačtyřicet let a rozhodně jsem si ještě chtěla někoho najít. Potřebovala jsem vedle sebe sebevědomého muže mého věku, který si nepotřebuje už nic dokazovat. Na internetové seznamce mě zaujal Honza.
Pocházel z Brna, stejně jako já, jen z opačného konce. Dali jsme si rande v centru a mně se můj nový „objev“ hned od začátku líbil.
Věděla jsem, že nejprve člověk mívá růžové brýle a že se nejspíš objeví i něco, co se mi zamlouvat nebude. A také že ano – Honza byl až chorobně žárlivý.
Nechala jsem se tak trochu oklamat a ten jeho přehnaný zájem o svoji osobu jsem v první fázi vztahu přičítala jeho lásce.
Chtěl o mně vědět opravdu všechno a přál si se mnou být každou minutu mého života. Pro mě to byla příjemná změna, protože bývalý manžel se mi v posledních letech skoro vůbec nevěnoval. Nebránila jsem se tedy tomu, že jsem byla vůči Honzovi velmi otevřená. Věděl o mně brzy doopravdy nejrůznější detaily.
Volal mi pětkrát denně
Po čtyřech měsících vztahu jsme se začali domlouvat na společném bydlení. Já jsem po rozvodu žila v celkem velikém bytě a Honza v garsonce. Ideálním řešením proto bylo, aby se přestěhoval ke mně a garsonku pronajímal. Brzy k tomu skutečně došlo. Věřila jsem, že Honzu už dobře znám a nic mě nemůže překvapit.
Byl to ovšem omyl. Začalo mi rychle docházet, že sice o mě zájem má, ale až nepříjemný. Vypadalo to, že chce kontrolovat opravdu celý můj život. Nedělal to moc nápadně a násilně, takže chvíli trvalo, než jsem začala protestovat.
S jeho žárlivostí jsem začala mít opravdu problém. Pokud mi nevěřil, proč se mnou tedy byl?
Stávalo se, že mi i pětkrát denně zavolal do práce, aby zjistil, co dělám. Často mi chodíval naproti. Kdykoliv jsem chtěla něco dělat bez něho, třeba setkat se s kamarádkou, tvářil se, jako bych mu ubližovala. Vedl vyčítavé řeči, že už ho asi nemám ráda. Vadilo mi to čím dál víc a bylo jen otázkou času, kdy to dám rázně najevo.
Jeho slibům už jsem nevěřila
Bodem, kdy se všechno zlomilo, bylo, když jsem zjistila, že Honza mi potají kontroluje můj mobil. Tehdy jsem se rázně ozvala. Vynadala jsem mu tak, že se jen krčil a omlouval. Jeho telefonáty do práce pak trochu ustaly a zdálo se, že mu došlo, co provedl. Nevydrželo to ale dlouho.
Zjistila jsem, že mě sleduje i na ulici. Doma to pak popíral. Začal mi vyčítat, že jsem sobecká a myslím jen na sebe. Dala jsem proto Honzovi poslední varování. Ještě jedna podobná scéna a končíme spolu. Znovu se choval normálně jen chvíli. Po jedné obzvlášť nechutné žárlivé scéně jsem vztah ukončila.
Nebylo to snadné, s jeho vystěhováním mi musela pomáhat městská policie. Honza se mě ještě několikrát pokoušel kontaktovat, ale já jsem se s ním už odmítla bavit. Nevěřila jsem jeho slibům, že se kvůli mně změní. Věděla jsem, že jsou to pouze slova.
Musela jsem si přiznat, že se mi vlastně dost ulevilo, když jsem byla znovu sama.
Po čase jsem si našla jiného partnera, se kterým jsem doposud. Na rozdíl od Honzy je opravdu tolerantní a navzájem si věříme. Lidé by si nikdy na sebe neměli dělat nároky jako na nějaký majetek.
Vztah je o společném souznění, o tom, že jeden druhého podrží a ne o tom, že si ho chce přivlastňovat!
Adéla M. (58), Brno