S Evou jsme byly od mala nerozlučné kamarádky. Když jsme si odsvědčily naše svatby, nastal nejkrásnější čas našeho života. Ovšem jen do chvíle, kdy se její manželství rozpadlo a ona se s tím nedokázala vyrovnat.

Jako malé jsme jedna bez druhé nedaly ani ránu. Ve škole jsme seděly vedle sebe, po vyučování jsme si společně psaly úkoly, hrály si a nezavřely pusu. A nejraději jsme si plánovaly svatbu.

Představy o svých budoucích ženiších jsme měly různé, většinou podle toho, jaký zpěvák nebo herec zrovna frčel.

Jejího bratra jsem nesnášela

Eva měla o dva roky staršího bratra Standu. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že si ho jednou vezmu, myslela bych si, že se zbláznil. Byl nesnesitelně protivný, stále nás otravoval a kazil nám naše holčičí hry.

V pubertě námi naštěstí začal pohrdat a my měly trochu klid. Pak odjel na střední školu do jiného města a po maturitě odjel do zahraničí.

Rozhodně mi nechyběl a v mých vzpomínkách byl stále protivným puberťákem. Až jednou jsem po práci zazvonila na Evy, abych ji vytáhla ven na pokec a čekalo mě neuvěřitelné překvapení. Otevřel mi mladý muž, který toho „starého“ Standu připomínal jen vzdáleně.

Vyrostla mu ramena, na bezchybném obličeji měl slušivé strniště a v modrých očích mu vesele zajiskřilo. Tělem mi projela elektrika. „Ivo! Jsi to ty?“ neodolatelně se usmál. „Ty jsi ale vyrostla,“ dodal s příjemnou ironií a já byla ztracená. Naštěstí i on, a tak jsme spolu po čase chystali svatbu.

Eva nám šla za svědka

„Že si mého bráchu vezmeš ty, to je fakt výhra,“ radovala se. I já byla šťastná, protože jsem byla přesvědčená, že bezvadnější švagrovou jsem si nemohla přát.

A aby to bylo ještě lepší, přímo na naší svatbě si Eva nabrnkla Standova kamaráda Oldu a na oplátku jsme svatbu odsvědčili my jim.

Stala se z nás nerozlučná čtveřice, a protože jsme děti zatím neměli, užívali jsme si života. Jenže po nějakém čase to v jejich manželství začalo skřípat. Důvodů to mělo víc a chyba byla trochu na obou stranách. Rozvedli se a nám začalo časem peklo.

Začala si vykládat karty

I když jsme se Standou brali Evu často do společnosti, moc to nepomáhalo. Hrozně se změnila. Libovala si ve své ublíženosti a fňukala, že má život za sebou.

„Mě už nic hezkého nečeká, já to vím,“ naříkala, a když jsem se jí to snažila vyvrátit, zle na mě vyjela: „Ty nemáš co mluvit, ty máš mého bráchu, tobě nic nechybí.“

A časem bylo hůř. Zřejmě se rozhodla zničit i náš vztah. „Hele, nic mi nepovídej, u vás to taky moc neklape, viď?“ vyjela na mě jednou. Úplně jsem zkoprněla, ale než jsem stačila namítnout, že se mýlí, usadila mě: „Vím to, protože mi to vyšlo v kartách. Vy dva se taky rozvedete, tomu nezabráníš!“ Ten večer jsem se doma rozbrečela.

Snažila se nás rozeštvat

Standa mě uklidňoval s tím, že se musela Eva snad zbláznit a že s ní promluví. Když se od ní vrátil, byl smutný a zamlklý, tak jsem ho neznala. „Víš, co mi povídala?“ vylezlo z něj nakonec. „Že prý naše manželství nemá perspektivu.

Ty že neumíš vztah budovat a že se ke mně vůbec nehodíš, že se s tebou zahazuju,“ vydechl zoufale.

„Zato ty seš poklad!“ vybuchla jsem ani nevím proč, zrovna na něj. Ten večer jsme se pohádali tak zle, jako ještě nikdy v životě.

I když jsme se se Standou při udobřování ujišťovali, že si naše manželství nenecháme zničit od nikoho, tím méně od zoufalé ženské, našich drsných hádek přibývalo. Skoro vždy za nimi stála Eva.

Jako rafinovaný záškodník, který celé noci vymýšlí, jak ublížit. Bohužel se jí to dařilo. Stavěla mezi námi zeď, rozleptávala nás pomalu, ale usilovně.

I když jsme si to uvědomovali, přestávali jsme to zvládat a krach našeho manželství se začínal vznášet ve vzduchu.

Tragédie vše změnila

Jednou v podvečer zazvonil Standův mobil a z jeho zděšené reakce jsem pochopila, že jde o něco hrozného. Zavěsil a rozbrečel se. Uvědomila jsem si, že jsem ho ještě nikdy plakat neviděla.

Neměla jsem odvahu zeptat se, co se stalo, a tak jsem jen vyčkávala a hladila ho po rameni. „Evička spolykala prášky. V práci. Večer, po pracovní době. Je mrtvá…“

Na období, které následovalo, nechci ani vzpomínat. Se Standou jsme jen žili vedle sebe, ale to bylo vše. Naštěstí, čas léčí a my se po pár měsících začali dávat dohromady.

Zašli jsme i do manželské poradny, a tak se nám podařilo spravit to, co nám tragédie zničila.

Dnes po třiceti letech mohu říci, že máme hezké manželství, ale něco ze vztahu, který jsme mívali před Evinou smrtí, odešlo s ní. Když jdeme k jejímu hrobu, mlčíme.

Nejspíš se ani jeden z nás dodnes nedokázal úplně smířit s tím, co udělala a že jsme jí v tom ani jeden nedokázali zabránit.

Iva J. (62) Jihlava