Všechno zlé je pro něco dobré. Někdy se naším životem přežene velká voda možná právě proto, aby odnesla pryč všechny staré nánosy.

Můj soused byl od pohledu mrzout, který mi občas způsoboval docela hodně nepříjemností. Nevím, co ho k tomu vedlo, jestli jsem mu nepadla do oka hned, jak jsem dům koupila a nastěhovala se, nebo jsem provedla něco, čím jsem u něj vyvolala averzi.

Neshody na programu dne

Já jsem se snažila chovat tak, abych ho ničím příliš neprovokovala. Byla jsem k němu slušná. Když jsem ho potkala na zahrádce, pozdravila jsem ho, zatímco on jen něco zabručel.

Když mu můj pes Hary podhrabal plot rozdělující od sebe naše pozemky, aby mohl prohnat jeho zrzavého kocoura, nahradila jsem mu všechny škody, který ten můj trouba způsobil.

Nevím, proč soused jedl tolik produktů své zahrádky, když u něj tato zelenina způsobovala velké nadýmání, což se projevilo vždycky, jakmile se na zahradě pro něco shýbl.

A ohýbal se pořád, jelikož se neustále hrabal ve svých záhoncích, sekal trávník, stříhal stromy, něco opravoval, kutil, vymýšlel.

To se pak celou vesnicí ozvala rána a než jsem si na tyto zvukové projevy zvykla, běhala jsem po zahradě a schovávala do kůlny zahradní nábytek, neboť jsem se domnívala, že se blíží bouřka.

Jenom samé stížnosti

„Ty stromy budete muset dát pryč!“ volal na mě soused, když měl právě dobrý rozmar. „Které myslíte?“ nevěděla jsem, zda má na mysli mé vzrostlé jabloně, hrušky a třešně nebo túje, které jsem vysadila jako živý plot na hranici našich pozemků. „Tyhle, právě tyhle!“ ukazoval na mé jehličnany.

„A proč?“ zajímaly mě sousedovy pohnutky. „Až vyrostou, budou mi házet stín na záhonky!“ vrčel nevrle. „Nebojte se, zastřihnu je!“ ubezpečila jsem ho. „Tak mi sem budou prorůstat kořeny!“ vymyslel si jiný argument. „Prostě je dejte pryč!“ zakřičel na mě, než zašel do svého domu.

Nenechala jsem se zastrašit!

Byla jsem z toho špatná celý večer. A tak jsem si sedla k internetu a začala pátrat po tom, zda mají sousedi právo požadovat po svých sousedech to, co po mně chtěl ten můj.

Dočetla jsem se, že neexistuje žádná právní úprava, která by stanovila, v jaké vzdálenosti od sousedova pozemku, plotu či domu bych měla já na svém pozemku mít své stromy.

Doporučená vzdálenost byla u nízkých porostů pouhý metr, u vyšších rostlin pak metr třicet. Jen kdyby větve či kořeny přerůstaly na jeho parcelu, měl právo je v období vegetačního klidu odstranit tak, aby dotyčná rostlina nezahynula. Oddechla jsem si, že nebudu muset všechny stromky znovu vykopat.

Stejný smutný osud

„Zemřela mu manželka a od té doby je to takový mrzout!“ vysvětlovaly mi sousedky z vesnice, když jsem byla nakoupit v konzumu. „Dřív to byl veselý týpek.“ Bylo mi souseda náhle líto. Mně také zemřel manžel a nechal mě tu úplně samotnou. Proto jsem se také rozhodla přestěhovat z města na venkov a začít znovu.

Živelná pohroma

Přestože jsem žila na venkově, i nadále jsem dojížděla za prací do města. Jednoho rána jsem takto odjela do práce a domů se ten den už nedostala. Začaly deště. Voda se vylila z koryt a zcela mě odřízla od mého domova. „Já mám ale doma svého pejska!“ plakala jsem před policisty jako malá holka.

„Však on už se vám o něj někdo postará,“ uklidňoval mě policista. „Máte přece nějaké sousedy, ne?“ „Mám, ale…,“ vzpomněla jsem si na toho mrzouta, který měl díky svému kocourovi na mého Haryho pěknou pifku.

Ten by si mého miláčka, na něhož jsem se po smrti svého muže tolik upnula, k sobě domů nikdy nevzal. „No vidíte! Jeďte zatím ke svým příbuzným nebo kamarádkám, ať vás u sebe nechají přespat, zítra to bude určitě lepší!“ poslal mě policista zpátky do města.

Dva nekonečné dny

Ubytovala jsem se v hotelu a celou noc nedělala nic jiného, než se dívala na aktuální zprávy o povodních. Druhý den v práci byl pro mě snad nejtěžší ze všech.

Když jsem po skončení pracovní doby dojela na místo, odkud mě včera vrátil policista do města, voda už trochu ustoupila, ale stejně jsem se dál nedostala.

A tak následovala další noc v hotelu. Jestli je voda pryč, jsem se jela podívat už ráno. A jakmile jsem zjistila, že konečně přejedu most, který byl dva dny předtím úplně zatopený, zavolala jsem do práce a vzala si volno.

Nečekaná pomoc

Když jsem se blížila ke svému domu, už z dálky jsem viděla, jak je skoro celá moje parcela pod vodou. Smrdutá voda byla všude. A bahno taky. Ze všeho nejvíc mě ale zajímalo, kde je můj čtyřnohý přítel. „Hary!“ volala jsem na svého psa a hledala ho po celém domě.

„Kdepak jsi?“ křičela jsem a plakala, neboť mě posedla příšerná myšlenka, že jsem o něj přišla stejně jako o svého muže. Místo mého pejska se na mé zahradě objevil nevrlý soused. „Kde jste byla tak dlouho?“ křikl na mě.

Neměla jsem vůbec náladu být na něj hodná. Než jsem něco stačila říct, pokračoval.

„Vašemu psovi po vás bylo smutno, tak jsem ho vzal k sobě.“ Skrz nohy mu proběhl můj čtyřnohý přítel a skočil mi do náruče. „Jak na tom jste?“ ptal se dál soused. „Blbě,“ zakňourala jsem při pohledu na tu spoušť. „Nebojte, to zvládneme.“

Společný život

Radek mi pomohl uklidit celý dům a než se vysušily zdi, nabídl mi ubytování u sebe. Mnoho večerů jsme proseděli v jeho kuchyni a potom v té mojí. Stromy rozdělující naše pozemky jsem nakonec vykopala. Ale jen z toho důvodu, že jsme parcely spojily.

Marcela D. (58), Ústecko-Orlicko