V kritických okamžicích života se nám mohou zjevit a podat nám pomocnou ruku lidé, kteří tento svět už dávno opustili.

V době, kdy mi bylo dvacet čtyři let, jsem utrpěla největší ztrátu svého života. Měla jsem krásný vztah, který trval už celkem dlouho. Lukáš byl ideálním partnerem, o němž jsem uvažovala i jako o svém budoucím manželovi a otci svých dětí. Naše láska byla vzájemná.

Velmi jsme jeden druhého milovali. Dokonce i svatbu jsme tak nějak neurčitě plánovali. Pak ale zasáhl osud a moje štěstí a budoucnost s milovaným partnerem vzali za své.

Z výletu se už nevrátil

Jednoho letního dne odjel Lukáš s partou kamarádů na vodácký víkend. Ten se mu stal bohužel osudným. Na jezu se s ním a jeho kamarádem převrhla kánoe. Zatímco kamarád se dostal ven, Lukáš se ocitl ve víru pod jezem.

Vytáhli ho, ale na jeho záchranu už bylo pozdě. Lékař, který přijel o několik minut později, mohl jen konstatovat smrt.

Věčné pouto

Ztráta Lukáše mnou hluboce otřásla. Změnila celý můj život. Odmítala jsem se „vyléčit“ nějakým novým vztahem. Mého mrtvého přítele nemohl nikdo na světě nahradit.

Často jsem přemýšlela o jednom našem rozhovoru, který se uskutečnil nedlouho před Lukášovým tragickým úmrtím.

Tehdy mi vyprávěl, že mezi námi existuje spojení, které nemůže přerušit ani smrt. Pokud by se prý jednomu z nás něco stalo, tak se vždycky nějak najdeme. Brala jsem to v tu chvíli jen jako romantickou představu, nic víc. Po Lukášově odchodu jsem si ale přála, aby ta slova byla pravdivá.

Nový muž v mém životě

Myslela jsem na něj i po čase, kdy jsem překonala citový šok a našla jsem si nového partnera. Lukáš byl prostě mojí životní, osudovou láskou, mojí spřízněnou duší, na kterou jsem nemohla zapomenout ani po několika letech.

Můj nový přítel Marek byl hodný, milý, pracovitý a když mě po dvou letech vztahu požádal o ruku, souhlasila jsem.

Zůstala jsem sama

Čas běžel dál. Manželství s Markem nám vydrželo dvanáct let. Pak Marek dostal pracovní nabídku v zahraničí a já mu řekla, že je to příležitost, kterou mi měl využít. Rozešli jsme se ale v dobrém.

Marek odjel do Anglie a já zůstala jen s naší dcerou Andreou, která ale hned v osmnácti odešla z domova, takže jsem zůstala nakonec sama. Tak nějak mi to ale vlastně vyhovovalo.

Žila jsem vzpomínkami

S odstupem času jsem se po letech čím dál víc vracela k těm šťastným rokům, které jsem v mládí s Lukášem zažila.

Zdávalo se mi o něm a připadalo mi, že s ním skutečně mluvím.Jak šel čas, nastaly v mém životě situace, které se daly označit jako nebezpečné nebo extrémní.

Díky nim jsem ale pochopila, že Lukáš si tenkrát moc nevymýšlel a že ono nezničitelné spojení mezi námi dvěma skutečně existuje. Potom se stala věc, která mě o tom přesvědčila i v praxi.

Zjevil se mi jako anděl

Jednoho zimního večera jsem se vracela z návštěvy od kamarádky. Šla jsem pěšky, ulice byly téměř liduprázdné. Náhle jsem před sebou uviděla matnou bílou zář. Světlo se ke mně začalo přibližovat a já spatřila anděla.

Nejprve jsem si myslela, že se mi to jen zdá. Pak jsem pohlédla andělovi do tváře a spatřila jsem Lukášův obličej.

Nepromluvil na mě, jen dal před sebe ruce, jako by mi chtěl naznačit, abych nepokračovala dál v cestě. Hned nato jsem zaslechla jeho hlas ve své hlavě.

Varoval mě, abych se vrátila na hlavní třídu a raději ty dvě zastávky, které mě dělily od domova, dojela tramvají. Jako zhypnotizovaná jsem uposlechla.

Zachránil mě podruhé

Druhý den jsem se dozvěděla, že o ulici dál ve směru, kterým jsem šla, přepadla v té době parta mladíků nějakou starší ženu. Pochopila jsem, že Lukáš se mi zjevil v podobě anděla, aby mě varoval.V následujících letech jsem se s Lukášem setkala ještě dvakrát.

Dva roky poté, co mě zachránil na noční ulici, mi zabránil v odjezdu k jedné známé na chatu. Opět jsem Lukášovo zjevení pochopila jako varování. Za dva dny jsem se dozvěděla, že na té chatě došlo k ničivému požáru, který si vyžádal dva lidské životy. Ten můj mohl být mezi nimi.

Přivedl mi do života lásku

Potřetí mě pak Lukáš v roli anděla přivedl do cesty muži, se kterým jsem dodnes. Tentokrát mi v onom městském parku za podzimního šera nebránil v cestě, ale naopak se mi snažil ukázat směr, kterým mám jít.

A o několik set metrů dál jsem potkala Vladimíra – sympatického vdovce mého věku, který měl odvahu mě oslovit. Bez té andělské výzvy bych možná rozhovor odmítla, takto jsem ale intuitivně cítila, že je to pro mé dobro.

Našla jsem štěstí

S Vladimírem po boku jsem opět začala pociťovat radost ze života a připomněla jsem si, jaké to je, být šťastná. Dnes už jsme šest let manželé, máme malý domeček se zahradou a pejska z útulku.

Ale stále pevně věřím tomu, že až jednoho dne zemřu, setkám se ještě jednou se svojí první velkou láskou.

Monika Š. (59), Olomouc