Nikdy v životě jsem nevěřila na posmrtný život nebo na duchy. Vlastní zkušenost mě ale přesvědčila, že naším odchodem ze světa určitě všechno nekončí.

Muže svého života jsem našla až na druhý pokus, byla to ale opravdu láska jako hrom. Na rozdíl od mého manžela, se kterým jsem se rozvedla kvůli jeho sobectví a agresivnímu chování, byl Lukáš opravdu hodným člověkem.

Současně ale nepostrádal sebevědomí, odvahu a také smysl pro humor. Dovedl si dělat legraci i sám ze sebe, aniž by se tím nějak ztrapňoval. A rovněž jsem oceňovala jeho romantické chování.

Dovedl mě překvapit pěkným dárkem nejen k mému svátku nebo k mým narozeninám či výročí našeho prvního setkání, ale prostě jen tak, kterýkoliv den v roce.

Do manželství jsme nespěchali

Jedním z „čísel“ Lukášova romantického repertoáru byl vytváření srdcí při různých příležitostech. Když věděl, kudy půjdeme na procházku, často jsme po cestě narazili na srdce složené z kamenů nebo papírové srdíčko pověšené na stromě.

Lukáš byl i dobrým kuchařem a často zejména své dezerty servíroval tak, aby vytvořily obraz srdce.

Bylo to zkrátka něco jako jeho ochranná známka. Seznámili jsme se v době, kdy byl rovněž rozvedený jako já. Domluvili jsme se na tom, že do dalšího manželství nebudeme spěchat, a takhle nám to v podstatě vydrželo po celou dobu našeho soužití.

Děti jsem mít nemohla a Lukáš to akceptoval. Ani on z předchozího oficiálního vztahu potomky neměl. Užívali jsme si krás života, postupně stárnuli bok po boku a náš život byl příjemný a bezkonfliktní.

S věkem se dostavily zdravotní problémy, ale i v tomto případě jsme si byli navzájem jeden druhému velkou oporou.

Přišel krutý šok

Věděla jsem, že jednou přijde den, kdy jeden z nás zůstane sám a bude se trápit. Nechtěla jsem na to myslet, život bez Lukáše jsem si nedovedla představit. V pětapadesáti letech překonal můj partner nádor na štítné žláze a naštěstí všechno dobře dopadlo.

Když měl ještě před operací a situace byla nejistá, sliboval mi  napůl v žertu, ale napůl i vážně  že pokud zemře, pošle mi pozdrav z onoho světa.

Já jsem mu to nevyvracela, myslela jsem si ovšem svoje. S nemocí se Lukáš vypořádal. Myslela jsem si, že spolu strávíme třeba ještě dalších dvacet let. Jednoho dne ale přišel krutý šok.

Volali mi z nemocnice, že tam mého přítele přivezli a že jeho stav je kritický. Prodělal silný infarkt a upadl do bezvědomí, z něhož se už neprobral. Zemřel v umělém spánku, do kterého ho uvedli.

Brečela jsem smutkem nad tím, že mi odešel a ještě více i z toho důvodu, že jsme si nestačili říct poslední sbohem.

Toho dne se mi nechtělo ven

Pohřeb si Lukáš nepřál, podle jeho přání jsem popel rozptýlila u nás na zahradě. Dlouho jsem se z jeho smrti vzpamatovávala.

Často jsem vzpomínala na všechny ty kouzelné chvíle, jaké jsme spolu během let strávili. Přiblížil se den mých narozenin, ale já neměla v úmyslu je nijak slavit. Toho dne, jako by se mnou osud chtěl souhlasit, bylo navíc ošklivé, zamračené počasí.

Vůbec se mi nechtělo jít ven. Když jsem pak otevřela dveře a podívala se do zahrádky, strnula jsem a nechtěla jsem věřit tomu, co vidím. Na zahradě, tam, kde jsem před časem vysypala z urny Lukášův popel, se výrazně vyjímalo srdce, vytvořené z růží. Netušila jsem, jak ten obrazec mohl vzniknout a kdo ho tam udělal.

Pak jsem si vzpomněla na to, co mi Lukáš kdysi sliboval. Ptala jsem se sama sebe, jestli je možné, že mi právě tímto způsobem chtěl osobě dát vědět z onoho světa.

Kdyby mi to někdo vyprávěl, nevěřila bych mu, ale nyní jsem opravdu hleděla na srdce z růží, vytvořené na mé narozeniny. Jiné vysvětlení mě nenapadalo.

Dodnes tento neuvěřitelný zážitek beru jako to nejkrásnější vyznání lásky, jaké jsem kdy dostala. A o tom, že se po smrti znovu s Lukášem setkám, už dnes vůbec nepochybuji!

Helena R., (59), Klatovy