Byla přesvědčená, že hřbitov je místem ticha a smutku. Ne vždy tomu ale tak musí být. Z našeho hřbitova se ozývá smích, zejména krátce po půlnoci.

Moje maminka mi vždycky říkala, že duše starého člověka putuje rovnou do nebe, kdežto duše dětí zůstávají na zemi. Proč by tomu tak mělo být, to mi nikdy nevysvětlila. Jako malé mi vrtalo hlavou, co takové duše dětí na zemi dělají.

V dospělosti jsem na to přišla a musím se přiznat, že to pro mě byl obrovský šok.

Seděl a tiše kňučel

Jednou v noci, než jsem šla spát jsem se jako vždy podívala oknem ven na zahradu. Kontrolovala jsem našeho psa, který míval zaječí úmysly. Nedokážu popsat můj vztek, když jsem zjistila, že na zahradě není. Oblékla jsem se a vydala se ho hledat.

Kolem domu nebyl, a tak jsem se vydala po silnici až na konec vesnice. Říkala jsem si, že třeba honil kočku a mohl se zaběhnout. Když jsem ho konečně spatřila, zamrazilo mě. Seděl přímo u hřbitovních vrat. Volala jsem na něj, ale nereagoval.

A tak jsem se vydala k němu. Slyšela jsem jak tiše kňučí a zírá upřeně před sebe. Rázem jsem pochopila proč.

Tančící postavičky

Všude, kam jen mé oko dohlédlo, byly po hřbitově rozeseté malé drobné bílé postavičky. Pobíhaly, tančily a smály se. Nebyl to ale nijak děsivý smích, nýbrž veselý a šťastný. Nechápala jsem, co se to děje.

Když se mi podařilo ve tmě trochu zorientovat, vyděsila jsem se ještě víc. Byly to všechno děti!

Marie U. (49), Kralupy nad Vltavou