Nevěděla jsem, jak donutit kamarádku, aby přestala ve velkém užívat léky na bolest a na spaní. Pomohla až domácí detoxikační kůra.
Bledá tvář a tmavé kruhy pod očima. Nepočítaně vrásek a dokonce chybějící přední zub. Tak vypadala moje kamarádka dva měsíce po rozvodu. Úplně jsme se jí lekla, když jsme se náhodně potkaly.
Manžela moc milovala a byla pro ni těžká rána, když se dozvěděla o jeho nevěře. I tu by mu odpustila, ale on na rozvodu trval. Prostě se zamiloval do jiné a o svoji ženu, s kterou byl víc než dvacet let, už neměl zájem.
Užívala snad všechny léky
Nenapadlo mě, že je na tom Jana tak zle. „Pokoušela jsem se i o sebevraždu, ale chyběla mi odvaha,“ přiznala apaticky. Nabídla jsem jí pomoc, ale ona jen mávla rukou: „Prosím tě, jak ty bys mi mohla pomoct? Manžela mi domů zpět nepřivedeš.
Bez prášků už nemohu vyjít ani na ulici!“ Na důkaz svého tvrzení otevřela kabelku a ukázala mi, co všechno bere. Ledabyle naházená platíčka léků svědčila o Janině závislosti. Brala snad úplně všechno, co se dalo koupit v lékárně.
Prášky na bolest, na spaní, na uklidnění a kdo ví, co ještě. Zapíjela je alkoholem. V placaté lahvi určitě nebyl džus! Pozvala jsem Janu na kávu, ale odmítla. Z obav o osud kamarádky mi bylo úplně zle.
Nedokázala jsem na nic jiného myslet, než na to, jak jí pomoct. Nevěřila jsem, že bych ji mohla donutit jít k lékaři. Musela jsem něco udělat sama!
Nastěhovala jsme se k ní
Nahlásila jsem si v práci dovolenou, sbalila kufr nejnutnějších věcí a vydala se k ní domů. Ani mě nechtěla pustit dál, ale já se jí moc neptala. Přivítal mě neuvěřitelný nepořádek. To nebylo Janě vůbec podobné!
„Jano, zůstanu tady a budu se o tebe starat!“ oznámila jsem jí. Seděla jako troska u stolu a nemluvila. Pustila jsem se do úklidu, ale ještě před tím zamkla dveře. To aby nemohla utéct! Všechny pilulky, co jsem našla, jsem spláchla do záchodu.
A taky jí odebrala mobilní telefon. Prostě jsem z ní udělala svého vězně! „Koukej mě pustit!“ vrhla se na mě hned druhý den, když nenašla svoji oblíbenou tabletu na bolest. Málem jsme se popraly!
Domácí vězení zabralo
Ale byla jsem silnější. Stavy nenávisti se střídaly s pláčem. Věznila jsem kamarádku dlouhých sedm dní. Až ten osmý, kdy už jsem pomalu ztrácela naději na nějakou změnu, byl úspěšnější. „Cítím se tak nějak lépe!“ prohlásila udiveně Jana, když se probudila.
Musela jsme souhlasit. Opravdu i vypadala lépe! Dokonce se slabě usmívala! Dokonce jsem jí směla nabarvit vlasy a nalakovat nehty. Domácí vězení ji udělalo dobře. S Janou jsem bydlela ještě dalších pár týdnů, ale zamykat jsem ji už nemusela.
Uzdravila se dokonale. Dokonce už má i nového chlapa!
Ilona B. (58, Louny