Náš syn si vždycky vybíral podivné přítelkyně, ta, co si vzal, ale předčila všechny. Je posedlá představou, že žijeme špatně a nezdravě.
Kamila vždycky přitahovaly zvláštní dívky, od kterých si nechal mluvit do života.
Když chodil s fotografkou, která trávila hodiny ve fitku, celé dny se trápil na posilovacích strojích, pil iontové nápoje a nechal si vypracovat jídelníček, aby mu přibývala svalové hmota.
Tu dívku radši ani nepřivedl domů. Prý by se zhrozila našich postav. S druhou dívkou byla aspoň legrace. Jenže její hudební idolové zasahovali do všeho. Jinou hudbu než rap neuznávala. A pak se seznámil s Patricií.
„Je neuvěřitelně chytrá,“ vyprávěl nám Kamil nadšeně. Patricie měla vlastní názor úplně na všechno – zásadně odlišný od toho našeho.„Mami,
Pat jí zdravě,“ informoval mě předtím, než ji prvně přivedl. „Mohla bys, prosím tě, uvařit něco zdravého?“ Nechápavě jsem se na něj podívala. Žili jsme zdravě, ale nepřeháněli jsme to. Kuřecí polévka ani krůtí medailonky však neuspěly.
Z polévky vybrala kousky zeleniny a druhého chodu se ani nedotkla, maso totiž nejí.
A Kamil se samozřejmě přidal. U zeleninového salátu se Pat zeptala, kde jsem kupovala suroviny. „No, v supermarketu,“ udiveně jsem odpověděla. A uslyšela jsem přednášku o tom, že mám kupovat jen sezónní ovoce a zeleninu od místních farmářů.
Jíme jako v pravěku
K prvnímu konfliktu došlo při plánování svatby. „Naši jsou vegetariáni,“ s despektem se na nás podívala Patricie. „Svatební menu bude vegetariánské.“ – „A to tedy ne!“ nadskočil manžel. „My a naši příbuzní jíme normálně.
To jídlo si zaplatíme.“ A tak si část hostů vybírala z vegetariánského bufetu, část z normálního.
S manželem jsme ochutnali i některé pokrmy z tofu. S větší chutí jsme si však dali svíčkovou. Rodiče Pat se na nás přitom dívali jako na dinosaury. Brzy po svatbě snacha otěhotněla. Trochu jsem se bála o vývoj miminka. Naštěstí se narodila zdravá holčička Juditka a dva roky po ní Simonek.
Obdivovala jsem snachu, že nepoužívala papírové pleny a každý den prala, a hledala prací prostředky, které nezatěžují životní prostředí. Občas mě i inspirovala. Jen s tím jídlem byla zarytá.
Děti jsme si dlouho nesměli půjčovat, při jejich návštěvách byla pokaždé snacha nebo Kamil.
Zakázané ovoce
Juditce byly čtyři, když nám dovolili strávit s ní o samotě odpoledne. „Jé, babi, co to máš v ledničce?“ volala na mě vnučka, když jsem byla v koupelně. „To je dobrý!“ Našla jsem jí, jak sedí před ledničkou a okusuje pečené kuřecí stehno.
„Musím s těmi blázny promluvit,“ řekla jsem si. „Ať se stravují, jak chtějí, ale ty děti si přece mohou vybrat.“ – Juditka měla potřebu rodičům hned sdělit, jak si pochutnala.
„Říkala jsem ti, že u nich děti samy být nemůžou,“ zuřila snacha a dívala se upřeně na nešťastného Kamila. „Jsou to vrazi,“ rozkřikla se fanaticky, „jedí těla mrtvých zvířat!“ Juditce je tento rok šest, příští rok půjde do školy.
Mladí už přemýšlí, jak jí do školy budou dávat krabičky, aby nechodila do školní jídelny. Ona ani Simonek u nás už nikdy nejsou bez rodičů. Nemůžeme je vzít na dovolenou ani na výlet. Prý se nám nedá věřit.
Jitka (59), Praha
