Byl jednou jeden klidný a tichý dům, kde se všem krásně žilo. Ovšem klidný byl jen do té doby, než jeden jeho malý obyvatel dostal k Vánocům housličky.
Pro někoho bývá vstup do nového roku radostný, pro někoho už méně. K té druhé skupině lidí se žel letos přidali i všichni obyvatelé našeho panelového domu.
Malý soused Toníček zřejmě přesvědčil své rodiče, že v něm dříme hudební talent, a ti mu koupili pod stromeček housličky. Zda měl Toníček radost, nebo proplakal několik dní a nocí, protože chtěl raději závoďáka, nevím, ale moc bych za to nedala.
Hned asi 3. ledna letošního roku totiž začal cvičit. Znělo to jako když tahá za ocas hned několik koček najednou. Stále ještě ve svém věku dobře slyším, a v tomto případě „žel“ mám i po mamince vynikající hudební sluch.
Jistě se časem zlepší
Protože ale jako bývalá učitelka na základní škole vím, že žádný učený z nebe nespadl, bylo mi jasné, že pokroky se dříve či později musejí dostavit. V případě Toníčka spíš asi později.
Přesto jsem ale v podvečerních hodinách netradičně volila sprchování, či hnětení těsta na koláč, jednoduše něco, co by příšerné vrzání přehlušilo.
Jednoho dne jsem si ale musela přiznat, že koláče rozhodně každý den péct nemůžu a hodinová sprcha taky není zrovna nutná. Jestli si myslíte, že jsem si měla pustit nahlas rozhlas nebo televizi, tak na to zapomeňte.
Samozřejmě jsem to taky zkoušela, ale bez úspěchu, housle měly převahu. A tak jsem si jednoho dne v pravidelný čas Toníčkových zkoušek vyrazila na procházku.
Před domem jsem ale dostala záchvat hlasitého smíchu, protože ven z domu hodně rychle vybíhala i většina osazenstva ostatních bytů. Jen téměř hluché sousedce v posledním patře stačilo na hodinu odložit naslouchátko. Šťastná to žena!
Stěžovat jsme si nechtěli
Měla jsem ale radost, že jsem se se sousedy shodly na tom, že stěžovat si opravdu nechceme. Kdoví jestli nám Toníček jednou nebude večery naopak zpříjemňovat. A k tomu by měl dostat příležitost. Paganini se přece taky nenaučil na housle přes noc.
Ovšem chápavý přístup k rozvíjení dětských talentů naši momentální situaci neřešil, jelikož nejsme s „holkama“ z baráku takové kutilky jako například pan Novák.
Na rozdíl od něj jsme se nechystaly na stěny lepit plata od vajíček, o nichž vyčetl, že skvěle odhlučňují.
Budeme chodit cvičit!
Domluvily jsme se ale, že bychom mohly „volné hodinky“ denně využít a začít chodit na jógu a plavat. Dalo se nás dohromady celkem šest ženských různého věku a nátury.
Celé roky jsem se na zařazení pravidelného pohybu do svého životního stylu chystala, ale buď nebyl čas nebo chuť. Znáte to. A někdy samozřejmě i vůle. Další den už jsme s „holkama“ byly nastoupené před sportovním centrem a hlásily se na cvičení.
Nikdy jsem ostatní neviděla ve sportovním a ony mě taky ne. Nejdřív jsme si ukázaly nové tepláčky, co jsme si k naší velké premiéře musely nutně pořídit a pak jsme obsadily skoro celou skupinu sympatické cvičitelky jógy Ester.
Super jsme si to užily a cítily se pak skvěle uvolněné. Druhý den jsme šly zase plavat a taky se to ukázalo jako dokonalý plán jak zaplnit hodinu Toníčkova mučení našich ušních bubínků.
Pořád se scházíme
Nově objevené aktivity nám zůstaly až do dneška. Bez mučení přiznávám, že nebýt jógy, jistě bych nebyla v takové kondici, jako jsem. Když se ohnu, ve svých letech se dotknu prsty země! Moje pokročilá artróza se taky nezlobí, naopak.
Ostatní „holky“ si nový aktivní život taky pochvalují. Některým víc pomohlo plavání, jiným jóga, spokojené jsme ale všechny. Dokonce i Jarmilka, co doteď nebyla spokojená prakticky nikdy s ničím.
Pokud zdraví dá, chodíme cvičit i plavat pravidelně a někdy zůstaneme o chvíli déle na kafíčko a dortík, u nichž probereme nejnovější zprávy. Dokonce se teď s Ester všechny chystáme na soustředění, kde budeme v krásné šumavské přírodě „jógovat“ celý týden.
Už dlouho jsem takhle nikde nebyla, tak se těším jako malá holka, co se chystá na tábor.
Toníčkovi patří díky
Žádný podvečer tedy nejsem doma, takže vám nakonec vlastně ani nemůžu říct, zda se Toníček za ten tři čtvrtě rok zlepšil, dlouho jsem ho neslyšela. Každopádně mu ale fandím a hlavně mu z celého srdce děkuju!
Právě kvůli němu jsem v bezvadné kondici a ještě si užívám krásné časy s kamarádkami. Což jsem samozřejmě ve chvíli, kdy se prvně domem rozezněly tóny hrůzy, za které by se nestyděl ani skladatel hudby k hororu, ani v nejmenším nečekala. Vidíte to, zase se potvrdilo, že všechno zlé je k něčemu dobré.
Marta K. (65), Kolín