Zvykla jsem si trávit alespoň dva týdny v zahraničí bez manžela. Ale přišla dovolená, která mě toho zvyku na nějaký čas, a možná napořád, zbavila.

Už tenkrát, když jsme se před mnoha lety poznali, začalo mi být divné, že můj nový přítel není dvakrát akční. Nanejvýš tak jít do kina, ale jinak by nejraději trávil veškerý volný čas jen tak doma, o víkendu pak na chatě.

Byla jsem mladá, a tak nějak se mnou tenkrát šili všichni čerti, takže jsem ho musela chtě nechtě někam na delší cestu vytáhnout sama.

Nakonec jel, ale brblal, že cesta byla dlouhá, slunce moc pálilo, voda byla mokrá, lidi zpocení… Musela jsem to brát s nadhledem, jinak bych byla i já sama z toho pobytu u moře otrávená. Kvůli němu.

Ani na krok

Ale dovolenou jsem si zkazit nenechala. A když se ten můj Ríša musel celý den válet na pláži, tak já jsem si vzala batůžek, půjčila kolo a vyrazila do vnitrozemí. Vlastně jsem si na ten model naší dovolené docela zvykla.

Za pět let už jsem se ho ani neptala, jestli někam pojedeme, a když se narodila Zuzana a Pavel, vzala jsem auto a jela s dětmi k moři sama. Co mi zbývalo? Dětem stačilo prostě říct, že tatínek má moc práce a nemůže. A ten si mezitím válel své šunky na naší chatě a bylo mu bezesporu blaze.

Cestování prostě není jeho hobby. Jednoho dne jsem mu ovšem musela dát za pravdu, že pobyt v zahraničí s sebou nese i svá rizika. Tehdy jsem se rozhodla jet bez cestovky, do Holandska, do ubytování, které někdo nabízel na internetu.

Nikdy jsem tam ještě nebyla, tak jsem se moc těšila a kromě toho už mě to každoroční koupání u moře trochu omrzelo. A Nizozemí moc ke koupání není, zato jsou tam památky, větrné mlýny, tulipány… Na všechno tohle jsem se těšila.

Jenomže měla to být dovolená tak vypečená, že mě donutila na moje každoroční nutkání ujet z republiky příští rok zapomenout.

Už jsem cestovala jen s dcerou, patnáctiletou Zuzanou, protože u Pavla se začaly projevovat otcovské geny a jeho vysněnou destinací byla chata v Českém ráji.

Nic jsem proti tomu romantickému místu neměla a nemám, ale mě to prostě jednou za rok táhlo ven, nadechnout se, rozlétnout. A také něco vidět. Jsem prostě holka zvědavá, jak můj Ríša prohlásil už mnohokrát.

Cesta autem byla tentokrát opravdu dost „hustá“ a to doslova, protože provoz byl na dálnicích naprosto strašný. Samá „štau“, zácpa, nejelo to kvůli bouračkám a uzávěrám. Už jsem si říkala, že na té dálnici budeme snad i bydlet.

No a to byl také důvod, proč jsme dorazili do ubytování v tom starém městě hodně pozdě. Vlastně, jak se to vezme, vlastně brzy ráno. Ale pan majitel bytu k sehnání najednou nebyl, ačkoli ještě den předtím odepisoval, jak na nás čeká.

Vypekl nás, po chvíli nám došlo, že se prostě opil, jak to dělává snad každý den. A my jsme tedy spali nakonec v autě. Pán milostivě dorazil v deset dopoledne, táhlo z něho jako ze sudu.

Komáři se ženili a my jsme trpěli

Ten náš pokoj s kuchyní stál ovšem za to… Svrab, špína, neštovice… Tedy ne, že by nám hned naskákaly boláky, to přeháním, ale všechno bylo takové umatlané, omlácené, nevonělo to tam. Jako na fotkách na internetu to rozhodně nevypadalo.

A to největší překvapení, které nám mělo zkazit celý pobyt, byla mračna komárů, která se odněkud vynořila k večeru.

Blízkost kanálů prostě byla znát. Tady romantika rozhodně vzala zasvé. Udělali jsme si v kuchyňce nějaké jídlo, které jsme vezli z domova a vyrazili za památkami. Ať neztrácíme čas. Byl to den prožitý tak trochu ve snách, naspali jsme toho totiž hodně málo.

Večer jsme sotva pletli nohama, chtělo se nám spát a těšili se, jak po noci strávené v nepohodlném autě nabereme sil v posteli a pookřejeme. Zalezli jsme proto, jen co se trochu zešeřilo. Jenomže nastalo peklo! Zjistili jsme, že nám do pokoje nalítaly tisíce komárů.

Takže jsme okno zavřeli a do půlnoci jsme stočenými ručníky mlátili zuřivě po stěnách příbytku. Když jsme si lehli, zjistili jsme, že v tom vedru se nedá dýchat. Ale otevřít okno jsme nemohli. Proč ten člověk nedal proboha do okna síť?

Snad se svým hostům za něco mstí, to je sadista! Ráno jsme vypadali jako strašidla, samý bodanec.

Pecivál se stal vítězem

Celý druhý den jsme se motali po městě ještě zoufaleji než den včerejší. A večer zase bzz, bzzz… Ráno jsme se rozhodli, že odjedeme. Majitel bytu už naše peníze měl, ani jsme mu nic neříkali, určitě ho musí napadnout, proč mizíme.

Měli jsme v úmyslu najít ubytování jinde a pro ten účel se přesunout do jiného města. A na dálnici nám na odpočívadle vykradli auto, jen jsme si chtěli odskočit na toaletu.

Většinou si kabelku beru s sebou, teď jsem ji nechala na sedadle, zřejmě i vinou únavy a z roztržitosti. Po kapsách nám zbylo pár drobných, které nám stačily akorát tak na cestu zpátky do Prahy.

Měla jsem v úmyslu všechno prožité peklo před manželem zatajit, ale to předsevzetí trvalo jen pár hodin. Ve slabé chvilce jsem přiznala, že na té jeho nechuti k cestování něco je. Letos jedeme na chatu!

Šárka (51), Praha