Vždycky jsem věřila tomu, že smrtí život nekončí. Dnes jsem si tím už jistá!

Během středoškolského studia byla Andrea mojí nejlepší kamarádkou. Seděly jsme spolu v jedné lavici, trávily dohromady volný čas, svěřovaly se jedna druhé s různými tajemstvími.

I poté, co jsme odmaturovaly, a každá jsme se vydala na jinou vysokou školu, zůstaly jsme v pravidelném kontaktu.

Chtěla jsem jí najít!

Naše cesty se rozdělily poté, co si Andrea vzala cizince a odjela do zahraničí. Ztratily jsme na sebe kontakt. Já jsem se také z rodné Břeclavi odstěhovala do Ostravy. Prožívala jsem tam klidný a šťastný život po boku hodného manžela. Vychovala jsem syna a dceru.

Často jsem se ale vracela v myšlenkách do svých středoškolských let. Prohlížela jsem staré třídní fotografie i těch pár snímků, na kterých jsme byly společně s Andreou. Nevěděla jsem ale, kde a jak ji hledat.

Jednoho dne, kdy už mi bylo přes padesát, jsem se rozhodla, že svoji dávnou kamarádku najdu, ať to stojí, co to stojí. Rozjela jsem se do Břeclavi a sháněla informace. Rodiče kamarádky už dávno nežili, ale dostala jsem kontakt na jejího mladšího bratra.

Toho se mi podařilo vystopovat v Praze. Pamatoval si mě, i když byl tenkrát malý. Zpráva, kterou mi řekl, mě ale zdrtila. Andrea zemřela už kdysi dávno, na komplikace po porodu. Pohřbená byla v Břeclavi, v rodinné hrobce.

Stála jsem tam asi půl hodiny

Uplakaná a zničená jsem se vydala zpátky do Břeclavi. Hrob jsem našla brzy. Stála jsem tam a pro slzy jsem neviděla. Náhle mi tvář ovanul chladný, ale příjemný vánek. Zdálo se mi, jako bych zaslechla hlas Andrey, tak, jak jsem si ho pamatovala.

Nezřetelně mi šeptal, ať nejsem smutná, že ona svůj osud přijala a že se jednou zase setkáme. Stála jsem tam snad půl hodiny a celou tu dobu mi vlasy a tvář ovíval proud vzduchu, ačkoliv jinak bylo horko a bezvětří.

Jsem přesvědčena, že to byla duše mojí milované spolužačky a věřím tomu, že jí po své smrti znovu uvidím!

Jitka B. (54), Ostrava