Je to taková východní tradice dávat plátky pomeranče nebo mandarinek na talířek pro duchy svých blízkých. Zkusila jsem to a stíny se skutečně objevily.

Když mi to kamarádka vyprávěla, podezírala jsem jí, že si vymýšlí, nebo jsem si říkala, že se jí to zdálo či to přehnala s nějakým omamným čajem, které večery popíjela.

Ona mi ale s nadšením líčila, jak si ve dvě ráno povídala se svou zesnulou sestrou a manželem a taky maminka že přišla.

Zapálila svíčku, na talířek nakrájela plátky pomeranče, jak jí poradila prodavačka z východní Asie, rozvěsila zvonky, které si u ní koupila a její touha se opravdu splnila. Chtělo se mi smát, ale netroufla jsem si. Byla to přece jen hodná ženská, která si nezasloužila můj posměšný smích.

Za to nic nedáš!

Přece jenom se ve mně probudila naděje, kapička obrovské touhy vidět svého syna, který zemřel při pracovní nehodě. Jak se mi ta myšlenka vloudila do hlavy, hned jsem se okřikla. Ona se ale nedala a vracela se.

Když jsem zase poslouchala Blaženu, jak povídá o duchách, zasnila jsem se. Poznala, na co myslím.“Zkus to, za to přece nic nedáš!“ Hučela do mě. „Vždyť tě doma nikdo nevidí!

A teď je čas, blíží se úplněk a měsíc bude ve Štíru, nepropásni tu příležitost!“ Opravdu scházelo jen několik dní do úplňku. Připadala jsem si jako blázen, když jsem táhla domů od Vietnamky kilo mandarinek, protože pomeranče neměli, a zvonečky na zavěšení.

Taky mi dala spoustu rad, jak se spojit se zesnulými. V jejich zemi je to prý běžný zvyk.

Jako omámená

Bylo kolem jedné a já se už od jedenácté snažila. Pořád se mi ale spojení se záhrobím nedařilo. Bylo to možná tím, že jsem tomu stále vnitřně nevěřila a taky jsem se každou chvíli začala smát sama sobě.

Kolem jedné jsem ale únavou upadla do podivného stavu jakéhosi polospánku a meditace zároveň. A najednou cítím lehký dotyk ve vlasech a do ucha mi vplul jako zvuk sladké hudby hlas mého syna: „Ahoj mami!“ Můj bože, Ondra!

Cítila jsem se být v překrásném snu, který ale byl tak živý. Povídala jsem si se synem o běžných věcech. Najednou ale řekl, že už musí jít. Ať ho zase někdy zavolám, ale ne moc často. Je to pro něho těžké přijít.

Chtěla bych ho mít vedle sebe každý den, ale chápu, že to nejde. Tak čekám vždy půl roku, až se sejdeme, nejlépe mi to jde samozřejmě na Dušičky a květnový úplněk, kdy je měsíc ve Štíru.

Věra (77), Znojmo