Bezdůvodné nepřátelství trvalo od chvíle, kdy domek napravo od nás změnil majitele.
S našimi sousedy jsme vycházeli různě. Ti v domku nalevo od nás byli v pohodě. Sice jsme se nikdy příliš nepřátelili a nezvali se navzájem například na grilování, ale na druhou stranu mezi námi ani neexistovaly spory.
V domě po pravé straně se v průběhu let vystřídalo několik majitelů. S jednou mladší rodinou jsme si báječně rozuměli, jenže finanční situace je donutila domek prodat a odstěhovat se do nájmu ve městě. Místo nich pak přišel starší pár, se kterým jsme nenašli společnou řeč.
Chtěli část naší zahrady!
Od začátku jsme se snažili nějakým způsobem navázat kontakt. Místo toho jsme se ale s manželem dočkali od sousedů napravo spíše lhostejnosti nebo vysloveného nepřátelství. Šok přišel ve chvíli, kdy se rozpoutal spor o část naší zahrady.
Sousedé si zorganizovali vlastní geodetické měření, dělali srovnání se zápisem v katastru a přišli s obviněním, že neprávem zabíráme část jejich pozemku. Pokoušeli jsme se jim vysvětlit, že se mýlí. Trvali na svém.
Vypadalo to, že nás čeká složitý právní spor. Nebáli jsme se, přítel naší dcery byl právníkem se specializací právě na nemovitosti. Vadilo nám ale, jak se zhoršila sousedská nálada a situace.
Vždycky je nepříjemné, když má člověk pocit, že jeho domov je nějakým způsobem v ohrožení.
Sousedé opravdu konali ve svém boji o část pozemku právní kroky. Přestali nás zdravit – ani předtím to od nich nikdy nebyly přátelské pozdravy s úsměvy. Byla jsem z toho smutná. Dávala jsem v životě přednost tomu, abych s lidmi vycházela.
Udělala jsem, co jsem měla
Jednoho odpoledne na mě soused z jejich zahrady zavolal, že už to dlouho nepotrvá a dočká se spravedlnosti. Očividně se chtěl hádat. Reagovala jsem klidně, což ho rozčílilo ještě víc. Zbrunátněl, začal křičet a označovat mě a manžela za podvodníky.
Najednou ztichl, zvrátil oči v sloup a přiložil si ruku na srdce. Pak padl k zemi jako podťatý. Ihned jsem pochopila, že zřejmě dostal infarkt. Manžel zrovna nebyl doma, a jak to vypadalo, sousedka také ne.
Rychle jsem si utíkala pro mobilní telefon a zavolala jsem záchrannou službu. To ale nestačilo.
Už ani nevím, jak se mi podařilo přelézt plot. Když jde o rychlou pomoc, člověk dokáže nevídané věci. Pamatovala jsem si něco ze zdravotnických kurzů, takže jsem souseda opřela do polosedu a uvolnila mu těsný límec u košile. Zjistila jsem, že se ke všemu ještě dusí.
Po tom předchozím pádu měl zapadlý jazyk. Ten se mi podařilo silou vytáhnout. Sanitka byla na místě za pár minut. Záchranáři ocenili můj přístup. Lékařka řekla přímo, že jsem sousedovi nejspíš zachránila život. V té chvíli ztratily samozřejmě všechny předchozí spory jakoukoliv důležitost.
Prý jsem za to mohla já!
Soused si pobyl v nemocnici pár dnů. Snažila jsem se zjistit, jak na tom je, ale jeho žena se dál chovala nepřátelsky. Myslela jsem si, že třeba neví, jak to bylo s tou záchranou.
Nevěřila jsem pak svému sluchu, když mě obvinila, že za srdeční záchvat jejího manžela jsem vinna já!
Vůbec jsem nevěděla, co na to mám říct. Rozplakala jsem se až doma. Můj muž mě marně utěšoval, že prý co od takových lidí můžu čekat. Stejně se k tomu postavil i soused, když se vrátil z nemocnice.
Vůbec mi nepoděkoval, naopak mi rovněž řekl, že nebýt mě, tak by se mu to nestalo!
Nálada mezi námi a sousedy tak ještě zhoustla. Spravedlnost naštěstí zvítězila alespoň v tom smyslu, že právní spor o pozemek jsme jednoznačně vyhráli. Od té doby panovalo na „válečné scéně“ zaryté mlčení.
Loni pak souseda zradilo srdce podruhé, na dovolené u moře. Sousedka pak domek znovu prodala a s novými obyvateli vycházíme výborně. Toho, jak se ke mně tehdy bývalí sousedé zachovali, je mi ale líto i dnes s odstupem času.
Helena H. (61), Vysočina