Netušil jsem, že může žena tak snadno propadnout hazardu. Nejdřív to vypadalo nevinně, pak mě to vystrašilo, teď jsem zoufalý.

Hodně dlouho bylo v naší rodině všechno v pořádku. Dá se říct, že náš život plynul téměř nudně.

Vychovali jsme dvě děti, dokonce studium na vysoké škole jsme oběma dopřáli, máme už vnoučata a když se se všemi vidíme, dělají nám radost. Horší to je už s mou ženou samotnou. Skutečnost, že jsem z ní zoufalý, před lidmi tajím, ale dlouho už to nevydržím.

Ta ženská se pustila do hraní na automatech a nechává tam celý svůj důchod a ještě si půjčuje. Chodil jsem a platil za ni dluhy a ke konci měsíce jsme často neměli co jíst. Když měli přijít na návštěvu děti, museli jsme si také půjčit, abychom něco uvařili.

Nechtěl jsem, aby se něco dozvěděly, což v případě dcery ovšem neklaplo. Snad je to dobře. Tak ale popořádku… Začalo to asi před třemi roky. Byli jsme v hospodě, jejíž součástí je herna s „výherními“ automaty.

Musím ten výraz psát s uvozovkami, protože na těch automatech snad ještě nikdo nic nevyhrál. Ano, slyšel jsem o případech, že lidi vyhráli třeba i třicet tisíc, ale to bylo zaprvé „jedna paní povídala“ a zadruhé je mi jasné, že takový člověk při dalším návštěvě prohrál na tom naprogramovaném počítači kalhoty. Jako moje Jarmila… U ní to ovšem kalhoty nebyly.

Kde jenom je?

Tenkrát, při té návštěvě hospody, jsem u stolu potkal dva kamarády a dal se s nimi samozřejmě do řeči.

Nějak jsme na Jarmilku zapomněli a ona odešla s kabelkou na záchod. To jsem sice registroval, ale nijak významně, takže když jsem asi po hodině koukal na místo, kde měla sedět, už mi přišlo divné, že je stále prázdné.

Odebral jsem se na toaletu také a cestou zpátky ke stolu jsem se, celý rozpačitý, stavil na „dámách“. Jen jsem otevřel dveře do předsíňky, připravený, že případné ženě s omluvou vysvětlím, že jsem si spletl místnost. Nikdo tam nebyl a já jsem jen zvolal:

„Jarmilo!“ A z jedné kabinky se ozvalo: „Není tu, Viléme!“ To stačilo, abych se studem zpotil a byl jsem za to na sebe naštvaný. A pak na Jarmilu.

Nepřítomná duchem

U stolu stále nebyla a já jsem se ji vydal hledat. Byla za rohem v hale u salonků a tedy byla zabraná do hraní těch „třešniček“ a „sedmiček“ tak, že ani nevnímala okolí. Musel jsem ji vzít za rameno, a to sebou potom trhla a vrhla na mě nepřítomný pohled.

Povídám: „Kde jsi, holka, prosím tě, takovou dobu, co to tady děláš?“ Na otázku odpověděla hysterickým výkřikem:

„Už jsem měla dva tisíce, počkej, nech mě, hned přijdu, hned jsem tam…“ Tenkrát jsem měl udělat tu jedinou možnou věc. Okamžitě ji odvést domů a pár týdnů ji bedlivě sledovat, aby nechodila tajně hrát.

Místo toho jsem pokýval hlavou, řekl jsem si, ať se holka pobaví a šel si sednout.

Když hospoda zavírala, pořád ještě nebyla u stolu a my jsme byli všichni dost podroušení. Byl jsem na tom tak, že jsem se ani moc nedivil, že za Jarmilu musím zaplatit sedm set, které si půjčila od vrchního na baru.

Šli jsme domů a já jsem se ani nemohl při svém stavu ničemu divit. Kdybych byl ovšem střízlivý, z údivu bych nevycházel. Nejenže mi mou opilost tentokrát nevyčítala, ale byla zticha a my šli domů jako bychom si byli navzájem úplně cizí.

Mně to nevadilo, protože na rozdíl od jiných podobných situací jsem nemusel poslouchat ty její litanie. Netušil jsem, že jí v té chvíli v hlavě pořád naskakují nějaké ty sedmičky, třešničky a podkovičky…

Pomůže nám psycholožka?

Jenomže průšvih byl v tom, že ty pitomosti jí z hlavy nezmizely ani druhý den a ani po týdnu. Začala se vytrácet z domova pod různými záminkami a hrála a hrála. Tedy prohrávala a prohrávala.

Když prohrála peníze, které jsme měli schované na dovolenou, začala prodávat své šperky, pak nějaké nádobí, snad starožitné, po babičce, a tak to šlo pořád dál. Objevila nedaleko našeho bydliště hernu, kde nechávala všechny peníze.

Ano, občas dokonce přišla domů zvesela a jen tak nenápadně, ale vlastně významně položila na ledničku dva tisíce. Druhý den tam ty peníze nebyly a my zase neměli na chleba. Ale to se stalo skutečně jen výjimečně. V drtivé většině všechno prohrála.

Naše dcera Daniela si mě minulý týden vzala stranou, na rozdíl od našeho syna si všimla, že s mámou není něco v pořádku. Musel jsem s pravdou ven. Byla z toho zdrcená, ale začala jednat.

Našla soukromou psycholožku, která k nám byla ochotna dokonce osobně zajít. Jistě nebyla levná, ale Daniela trvala na tom, že tyhle peníze utratí ráda, že je to jedna z mála smysluplných investic a že jí to třeba někdy vrátíme.

Držte mi palce

Psycholožka s Jarmilou se zavřeli v kuchyni a já jsem se opanoval, abych neposlouchal za dveřmi. Byly tam asi dvě hodiny. Paní doktorka Jordáková pro mě přišla, abych si sednul k nim.

Pak začala mluvit se mnou. Vysvětlovala mi, že je Jarmila nemocná, že je to závislost, gamblerství, že to má spousta lidí, že ženy nejsou žádnou výjimkou a že ta závislost může vzniknout v kterékoliv fázi života, ani věk Jarmily, které bylo loni na podzim pětašedesát, není až tak vzácnou výjimkou, i když se to tedy moc často nestává. A že to chce bedlivý dozor, trpělivost a režim.

Prý je to něco podobného jako s alkoholikem. Jarmile tekly slzy, ale já jsem ji chlácholil. Že to zvládneme.

No, uvidíme, doufám, že to dobře dopadne, jinak by prý musela jít na léčení do ústavu, právě přesně tak, jak se to dělá při odvykání u lidí, kteří podlehli alkoholu. Tak mám o zábavu postaráno. Držte mi palce.

Jiří (72), Mladoboleslavsko