Stížnosti našich přátel na výši nájmu byly na denním pořádku. My měli obrovský byt a nemohli ho vytopit. Řešením bylo sestěhovat se a ušetřit!
Se svými dlouholetými přáteli, manželskou dvojicí, starou přibližně jako my s manželem, jsme se znali dlouhé roky. Poznali jsme se kdysi na podnikové dovolené prostřednictvím dětí, které se rychle skamarádily.
Naše rodiny byly každá z jiného města, kde měl podnik pobočku, ale od té doby jsme si plánovali dovolenou ve stejném termínu, abychom se vždy přibližně po půl roce viděli.
S kamarády jsme si moc dobře rozuměli
Na závodní chatu do Krkonoš jsme totiž měli tehdy možnost jezdit v létě i v zimě, čehož jsme rádi využívali. My, stejně jako Olda s Lenkou, byli náruživí turisté i lyžaři.
Naše děti pěší chůzi moc neholdovaly a tak jsme my rodiče byli rádi, že jsou spolu a túry jim lépe ubíhají. Naše přátelství přetrvalo, i když náš velký podnik zkrachoval a chata byla prodána soukromníkovi.
Děti nám časem odrostly, ale my se stále navštěvovali a trávili společně víkendy. Chodili jsme na výlety a také jezdili na kolech. Já už na elektrokole, protože jsem měla čím dál větší problémy se zády.
„Mařenko, jestli to tak půjde dál, pořídím si kvůli tobě motorku s takovou tou sajdkárou, abych tě mohl vozit!“ škádlil mě manžel a Olda se tomu smál.
Prý pořídí svojí ženě Lence taky jednu a bude z nás motorkářská čtveřice.
Tížily nás důchody
Olda s Lenkou byli prostě skvělí společníci a my si život bez nich nedovedli představit. Sami bychom se určitě dost nudili. Poslední dobou se ale naše rozhovory točily stále víc kolem placení nájmu a energií i nákladů na živobytí.
S odchodem do důchodu jsme si sice nemuseli nic moc odpírat, turistika tolik nestála a lyžování na běžkách také ne, ale přece jen člověk musel hlídat výdaje víc, než dřív. A také bylo vše čím dál dražší.
„Nevím, jak to v budoucnu utáhneme, už zase nám zvedli nájem,“ povzdychl si smutně Olda a Lenka dodala: „Snažíme se šetřit, ale přece kvůli tomu nebudeme jen sedět doma! Na to nejsme ještě dost staří!“ Já zase pociťovala dost negativně rostoucí ceny energií.
Měli jsme totiž zbytečně velký byt, a kdybychom ho měli vytopit na příjemnou teplotu, nedoplatili bychom se. Tak jsme doma chodili ve svetrech a já navíc v lyžařských ponožkách, jak mi mrzly nohy.
Můj nápad všechny ohromil
Při každém našem setkání jsme si prostě stěžovali, víc než dřív, kdy jsme se smáli od rána do večera. Také jsme si začali vyměňovat typy na levná jídla a později to došlo tak daleko, že už jsme omezili i ta naše oblíbená setkávání.
Přece jen cesta za přáteli něco stála! „Tak už toho mám dost. Musíme něco vymyslet, abychom byli zase spokojení jako kdysi!“ řekl jednou manžel, když zrovna dotelefonoval s Oldou. Odřekl víkendovou návštěvu.
Prý budou doma, je před „svatým Berousem,“ čímž myslel termín výplaty důchodu. Sebrali jsme se a jeli za nimi. Zastihli jsme je dost v nenáladě. O to víc byly vítány moje vyhlášené bramborové vdolky plněné uzeninou a kyselým zelím.
Vezla jsem jich plnou krabici a snědly se během chvíle. U čaje s rumem jsme začali spřádat plány, jak vylepšit naše rodinné rozpočty. Žádný nápad se ale nezalíbil všem. V tom něco napadlo i mě, přestože jsem doposud mlčela.
„A co kdybychom se sestěhovali? Máme obrovský byt, který nepotřebujeme. Nijak bychom si nepřekáželi! A snížíme výdaje na polovinu.“
Společné bydlení nám zatím vyhovuje
Všichni na mě nevěřícně koukali a mlčeli. Bylo vidět, že všem v hlavě rotují myšlenky jako divé. Takové rozhodnutí se nedá udělat z minuty na minutu! Nakonec promluvil Olda: „Necháme si to projít hlavou a za týden si o tom popovídáme!“ Měl pravdu.
Během těch dnů na rozmyšlenou jsme s manželem vymysleli asi tak tisíc důvodů pro a stejný počet proti. Co když se začneme nesnášet? Co když někdo z nás onemocní? A co když… Stejně na tom byli i Olda s Lenkou, jak další sobotu upřímně přiznali.
Ale nakonec jsme si řekli, proč to nezkusit? A tak jsme se sestěhovali. Každý jsme měli dva pokoje a dokonce i vlastní hygienické zázemí, protože dokonce jedna komůrka šla přestavět na malou koupelničku se sprchou.
Jen kuchyň byla společná a tak jsme se s Lenkou v ní střídaly po dnech. Bydlíme už takhle víc než dva roky a nelitujeme. Hodně ušetříme a můžeme zase bez obav jezdit na hory. V létě i v zimě, jak jsme byli zvyklí!
Marie H. (64), Ústí nad Labem