Trvalo řadu let, než jsem se dočkala svatby. Těšila jsme se na společné příjmení a hezký život ve dvou. Čekala mě studená sprcha. Už měsíc po svatbě jsem zjistila, že mi je manžel nevěrný!
Můj přítel byl takové velké dítě. Rád si hrál s vláčky a musel mít kolem sebe partu kluků. Tedy chlapů stejně starých, ale také stejně založených. Nějaké domácí práce, nebo povinnosti, mu nic neříkaly. Nevadilo mi to.
Měla jsme ho ráda i se všemi jeho chybami. Vždyť, kdo je nemá? Ani já nebyla ideální partnerka. Nerada jsem totiž vařila, což byl docela problém.
Toužila jsem po svatbě
Přítel Béďa byl totiž velký jedlík. Pro kus žvance, jak se říká, by udělal cokoliv. „Martičko, co bude k večeři? A na čem si dneska pochutnáme?“ ptal se stále na totéž a mojí odpovědí bývalo mlčení.
Později jsem se pár jednoduchých jídel přece jen naučila a potom jsem i začala trochu švindlovat. Z nedaleké školní jídelny jsem si vždy přinesla celé jejich menu a měla vystaráno. Vařili tam tři druhy obědů a tři různé polévky.
Jídlo bylo dobré a hlavně podávané ve velkých porcích. Pro nás, lidi z ulice, co si chodili s kastrůlky, měli vždycky i přídavek! Aby si svoje věrné zákazníky udrželi. A tak jsme byli oba spokojení. Já nemusela stát u plotny a on se dosyta nejedl.
O svatbě nechtěl Bedřich z počátku ani slyšet. Prý, že je to přežitek. „Béďo, jakýpak přežitek? Chci se jmenovat jako ty a ukazovat kamarádkám snubní prstýnek! Prostě chci být vdaná paní a ne věčně ta rozvedená.
Dokonce dvakrát rozvedená!
Boubelka se mu líbila víc
Bedřich se vykrucoval, ale potom, pod dlouhodobým nátlakem, si dal říct a kývnul. Podmínkou byla malá a skromná svatba. Zapomněla jsem totiž o Bedřichovi říct, že byl dost na peníze.
Počítal každou korunu a než ji utratil, hodně dlouho se rozmýšlel. Zvykla jsem si, svých peněz jsem měla celkem dostatek a jeho drobné nepotřebovala. Svatbu jsem naplánovala do posledního detailu a pozvala na ni kolegy z práce, příbuzné i kamarádky.
Přiznávám, že jsem se chtěla trochu chlubit. Bedřich byl totiž pohledný chlap a já byla na něho pyšná! I na sebe, že se mi ho podařilo v mém věku ulovit. Skutečnou cenu svatby se neměl nikdy dozvědět, vše jsem platila ze svých úspor.
Necelý měsíc po svatbě jsem spěchala Bedřichovi pro oběd do jídelny, když jsem ho uviděla. Stál na rohu školy a takovou pěkně kulaťoučkou boubelkou a plácal jí zrovna po jejím velkém pozadí. „No Bedřichu!“ zakřičela jsem rozhořčeně, až se lekl a uskočil.
V obličeji byl rudý jako rak!
Na rozloučenou dostal kuře
Boubelka se tvářila udiveně. Že se miliskuje s čerstvým ženáčem, vůbec netušila. Pohled jí těkal z Bedřicha na mě a zase zpět. Potom si všimla kastrůlků, které jsem držela v ruce.
„Jo tak to je ta, co ti nevaří?“ zeptala se nevinně. Bedřich jen mávl rukou a odkráčel. Nechal nás tam stát obě jako hlupačky. Daly jsme se do řeči a to, co jsem zjistila, mě nepotěšilo. „Béďa chodil doteď s mojí kamarádkou, ale ona špatně vařila.
Tak si začal se mnou. Zvu ho na obědy i večeře a on si chudák vždycky tak pochutná!“ líčila a mně došlo, že mi Bedřich zahýbá nejen měsíc po svatbě, ale že mi asi zahýbá úplně pořád. Cestou domů jsem koupila grilované kuře a pytel hranolků.
Doma jsem mu sbalila kufr a na něj položila tašku s jídlem. „To máš na cestu, abys Béďo, nevyhládl!“ řekla jsem mu mezi dveřmi a vyšoupla ho z bytu. Podala jsem žádost o rozvod, už třetí. Moje manželství vydrželo jen chvíli, ale nelituji.
Přítele si už nehledám. Bez věčně hladových chlapů mi bude lépe!
Marta P. (62), Litoměřice