K tomu, abychom druhým pomohli, je někdy zapotřebí hledat cesty oklikou.  

Celý život jsem se snažil pomáhat lidem, kteří měli nějaké problémy. Já sama jsem byla vděčná osudu za to, že mi dopřál hezké dětství, klidné mládí a skvělé manželství. Tím víc jsem cítila potřebu podávat pomocnou ruku těm, kteří takové štěstí neměli.

Byla sama a po rozvodu

Dlouhá léta jsme žili s manželem v bytě, který jsme koupili poté, co jsme prodali zděděné nemovitosti. Byli jsme odjakživa městští lidé a žít v paneláku nám nevadilo. Za tu dobu se kolem nás párkrát vystřídali různí sousedé.

Nejraději ze všech jsem měla jednu ženu, co bydlela o patro níž. Přistěhovala se do domu poté, co se rozvedla s manželem. Několikrát jsme se daly do řeči a pomalu z toho vzniklo přátelství, ačkoliv nás dělil rozdíl deseti let. Brzy jsme si tykaly.

Dana, jak se sousedka zezdola jmenovala, neměla na rozdíl ode mě moc dobrý osud. V mládí promeškala vhodný čas na vdávání kvůli ženatému muži, který jí celou dobu sliboval, že se kvůli ní rozvede.

Když pak pochopila, že si s ní jenom hrál, v panice si vybrala prvního zájemce, který jí přišel do cesty. Zvolila si bohužel špatně. Její muž holdoval alkoholu a manželství nakonec nezachránilo ani dítě, po kterém Dana toužila.

Sice dvakrát otěhotněla, ale vždy o miminko přišla. Vztah pak dlouho přetrvával jenom setrvačností. Nakonec byl manželův alkoholismus natolik nesnesitelný, že nezbývalo nic jiného, než se rozvést.

Zbýval jedině inzerát

Dana měla hodně laskavou a trpělivou povahu. Bylo mi jí líto a vadilo mi, že je sama. Tu osamělost jsem na ní hodně často viděla.

Skoro pokaždé, když jsme spolu mluvily, navrhovala jsem jí různé možnosti seznámení, od společenských aktivit po internetové seznamky. Zdálo se ale, že je sousedka se svým údělem smířená.

Neustále opakovala, že je vlastně spokojená, i když v očích měla patrný smutek. Pokud nechtěla sama nikam chodit nebo navazovat nějaké kontakty, nezbývalo, než to udělat za ní. Začala jsem se rozhlížet ve svém okolí po někom, kdo by se mohl k Daně hodit.

Musela jsem uznat, že to opravdu není jednoduché. Muži, které jsem znala, se dali rozdělit do dvou kategorií: buď byli zadaní, nebo typově nevhodní. Rozhodně jsem nechtěla, aby sousedka znovu trpěla po boku někoho, kdo má problémy sám se sebou.

Dala jsem na internet inzerát, že hledám přítele pro svoji dobrou kamarádku. Zdůraznila jsem, že případný uchazeč projde mým přísným výběrem. Moc jsem si od toho neslibovala, přišlo mi ale více než dvacet odpovědí.

Vyřadila jsem z nich rovnou pány, co hledali jen milenku a také odpovědi s hroznými pravopisnými hrubkami. Nakonec mi zůstali tři kandidáti.

Pomohla šťastná náhoda!

Se všemi třemi vybranými muži jsem se sešla nejprve já sama. Z jednoho z nich jsem při setkání cítila alkohol, čímž se předem vyřadil z výběru. Dva zbývající působili celkem slušným dojmem. Zbýval poslední krok, nějak je seznámit přímo s Danou.

Nemohla jsem jen tak zazvonit u sousedky a říct, že jí vedu možného partnera. Příležitost naštěstí přišla díky šťastné náhodě. Dana se potřebovala zbavit spousty knížek, které jí už v bytě jen zabíraly místo.

Věděla jsem, že jeden z mužů – Aleš – je milovníkem knih. Souhlasil s tím, že je to dobrá příležitost Danu poznat. Sousedce jsem řekla, že znám člověka, který si určitě z její knihovny něco vybere, a jednoho odpoledne jsem přivedla Aleše k Daně do bytu.

Ti dva se v průběhu výběru knížek pustili do nadšeného rozhovoru o literatuře. Vymluvila jsem se, že musím jít domů něco zařídit a doufala, že touhle návštěvou nic nekončí, ale naopak začíná. A opravdu to tak bylo a pořád ještě je.

Na Daně vidím, jak jí ta změna v životě oživila. S Alešem jsem pak domluvená, že jí nikdy neprozradí, kdo za jejich vztahem na začátku stál.

Zdena N. (57), Olomouc