Rozum u mě vždycky vítězil nad srdcem. Byla to ale láska, která mi pomohla udělat čáru za minulostí. Se svou první láskou jsem se seznámila na střední škole.

Byl krásný, motaly se kolem něho všechny holky ze třídy a on z toho měl legraci.Platonicky jsem ho milovala dva roky. Viděli jsme se každý den, občas spolu promluvili, ale já se moc styděla na to, abych mu naznačila něco víc.

Zvlášť když jsem viděla, že u něj nepochodily jiné krasavice. A tenkrát se asi poprvé probudila moje zarputilost a ctižádost. Rozhodla jsem se, že ho dostanu. Povedlo se.

První rande sice bylo fiasko, koktala jsem, nevěděla, jak se chovat, ale Jirka byl moc milý a chápavý.A pak už to šlo jako po másle.

Zamilovaní po uši

Chodili jsme spolu až do maturity. Já měla odmalička nalinkovanou budoucnost od rodičů, oba lékaři trvali na tom, že půjdu v jejich šlépějích. Vystuduji v Praze vysokou školu.Jirka chtěl zůstat doma, další studia ho nelákala. Spíš by se oženil a měl děti.

Já byla tak zamilovaná, že bych na to kývla, ale rodiče mě tenkrát dost tvrdě srovnali. S Jirkou jsme si slíbili, že to zvládneme.Po roce a půl byl ale konec. Jirka se oženil. Vystudovala jsem a dostala svou první nabídku.

Krátce po revoluci jsem už šéfovala v nemocnici celému oddělení a mohu říct, že rodiče na mě byli pyšní. Horší to bylo v osobním životě.S kolegou z práce mám holku a kluka a jsou pro mě vším. S manželem to bylo horší, náš vztah byl takový nijaký.

Posledních deset let manželství jsme spolu už nic neměli, ale ani jsme se nehádali. O tom, že bychom se rozešli, jsme nikdy neuvažovali. Všechno jsme měli zkrátka pod kontrolou.

Třídní sraz rozhodl

To se změnilo před několika lety, kdy jsme se konečně se spolužáky po pětatřiceti letech po maturitě sešli. Původně jsem myslela, že nikam nepojedu, ale zvědavost nakonec zvítězila.Také jsem doufala, že potkám Jirku.

Věděla jsem, že se rozvedl a že ve městě, kde jsme vyrůstali, má malou autodílnu. Setkání s ním mě dostalo do kolen. Byl ještě úžasnější než kdysi. A já se podruhé zamilovala.Jako blázen. Nikdy bych nevěřila, že jsem takového citu schopná.

Najednou šel rozum stranou, moje děti byly dospělé a ty jeho taky. Prostě jsem se rozvedla, udělala něco, co bych bez lásky nikdy nedokázala.Dnes jsem tomu ráda. Někdy musí zkrátka člověk poslechnout srdce a udělat bláznivé rozhodnutí.

Kateřina (57), Praha .