Drogy mi vzaly nejen vnuka, ale i milovaného manžela. A ani to jim nestačilo, vzaly mi ještě mnohem víc. Byla to i naše vina, že jsme podcenili nebezpečí.
Vzpomínám na to brzké ráno před několika lety jako by to bylo včera. Zazvonil telefon v dobu, kdy obvykle nikdy nevyzvání. Manžel se zrovna připravoval na kontrolu do nemocnice. Žili jsme v našem malém domečku spokojený život důchodců a nic nám nechybělo.
Pár minut od nás bydlel syn se svou velkou rodinou a my tak měli milovaná vnoučata často u sebe. Když zadrnčel telefon, hned mi hlavou bliklo, že je asi něco s vnoučaty.
Začal doma krást
„Mami,“ ozvalo se na druhém konci telefonu. Hlas mého syna zněl podivně. Z těch dvou slabik jsem ihned poznala, že není něco v pořádku. A že to nebude nějaká malichernost.
„Milan nepřišel v noci domů a teď nám volali, že je na policii,“ zmateně ze sebe soukal můj syn Ivan.
V duchu jsem si říkala, že to bude nějaká klukovina a že se všechno rychle vysvětlí. Milan byl v tom náročném věku, kdy se občas povede provézt nějakou hloupost i poslušným dětem. Chtěla jsem proto vědět víc.
Syn tedy sedl do auta a přijel raději osobně, aby mi mohl všechno vylíčit. „Nevím, jak ti to mám říct,“ začal. „Víš, náš syn bere drogy, už dlouho. Doma nám krade peníze, chodí za školu a v noci nebývá často doma,“ oznámil mi provinile můj syn.
Stal se závislým
Zůstala jsem stát s otevřenou pusou. Drogy? Jaké drogy? Proč? Vždyť jsem si ničeho nevšimla. Snad jen toho, že k nám náš nejstarší vnuk přestal skoro chodit. Ale to bývá přeci u puberťáků normální.
Mysleli si to asi i jeho rodiče, proto vzniklou situaci dlouho neřešili. Nyní však bylo příliš pozdě.
„Milan bere pervitin,“ řekl mi syn s tím, že tahle droga dostala díky svým opojným účinkům, které dávají člověku sebevědomí a nekonečnou energii, i celou řadu známých osobností.
Bohužel i našeho vnuka. A to, že jsem si já ani jeho rodiče ničeho nevšimli, vidím dnes jako naši osudovou chybu. Kdybychom zakročili dřív, nemuselo všechno skončit tragicky.
Zdevastoval město
„Milan je na policii a v noci prý poničil půlku města,“ pokračoval Ivan a dodal, že nejdřív vykradl nějaké obchody, porozbíjel výlohy a pomocí sprejů pomaloval celé náměstí. Nestačila jsem to vstřebávat, jak se mi z toho točila hlava.
Pořád dokola mi probíhalo hlavou: „Náš Milan? Ten tichý chlapeček, se kterým jsem chodila krmit kachničky?“ Člověk ale nemá žít minulostí. Náš Milan už byl někdo jiný.
Zadlužil rodiče
Vnuk putoval z policejní stanice rovnou do polepšovny. Bylo mu šestnáct a musel tedy za svůj trest pykat. Ten největší trest však čekal na jeho rodiče a na nás.
Když se u nás následující ráno zastavil naprosto vyčerpaný syn, aby nám donesl ukázat policejní zprávu a poradil se, co se vzniklou situací dál, zůstali jsme na něj jen civět.
Milanovo noční řádění bylo už totiž vyčísleno. Vznikla škoda převyšující jeden milion korun. „Kde vezmeme tolik peněz? To nikdy neseženeme a já půjdu sedět,“ křičel nepříčetně Ivan.
Nastěhovali se k nám
Sám byl vždycky hodný a čestný. Svou ženu si bral ve třiceti a kromě Martina měli ještě dvě další děti. Dali jsme hlavy dohromady a jediná možnost, která mě i manžela napadla, byla následující.
Syn prodá byt, zaplatí dluh a všichni se nastěhují k nám. Vždyť náš domek je docela prostorný a nám stačí jeden pokojíček. A alespoň tu bude zase živo. V domečku se nám žilo dobře. S dětmi bylo veselo a i se snachou jsme si skvěle rozuměli.
Jen se mi zdálo, že trochu posmutněla. Aby taky ne. Trápila se kvůli svému synovi i kvůli ztrátě svého rodinného zázemí. Protože už nemohla ani spát a pracovat, musela vyhledat pomoc psychiatra a skončila na prášcích.
Počítala dny, kdy se Milan konečně vrátí domů.
Znovu do toho spadl
Byl pátek a vnuka měli propouštět. Celá rodina byla nervózní. Pár měsíců jsme ho neviděli a ani jsme nemohli tušit, v jakém psychickém rozpoložení se bude zrovna nacházet.
Jaké však bylo naše překvapení, když na nás před branami ústavu čekal vysoký statný mladík, který se změnil k nepoznání.
Vypadal opravdu zdravě a my jsme jen doufali, že drogy už jsou z jeho těla i mysli nadobro pryč. Chvíli sekal skutečně latinu, neuplynulo však ani pár dní a už byl zase „divný“.
Snacha se sesypala
Z domku se nám postupně začaly ztrácet nejen peníze, ale i cennosti. Peníze, které za ně dostal, hned vyměnil za drogy. Snacha rezignovala, přestala chodit do práce a psychicky se položila.
A syn? I na něj už to bylo moc. Snažil se dělat, co mohl. Sem tam padla i nějaká ta facka, ale bylo to k ničemu. Vnuk zase propadl pervitinu a bylo mu prostě všechno jedno. To, že je situace opravdu vážná, nám došlo pozdě.
Přišla jsem o manžela
Jednoho dne, když jsem se vracela z nákupu, jsem spatřila svého vnuka, jak peláší od našeho domu. Ani si nevšiml, že se blížím, v očích měl nepřítomný výraz. Když jsem vešla domů, dýchl na mě zvláštní pocit.
Zamířila jsem do naší světničky, kde jsme poskrovnu s manželem hospodařili. Když jsem otevřela dveře, ztratila jsem dech. V louži krve tam na zemi ležel můj manžel. Vedle něj ležela prázdná peněženka. Bohužel mi bylo vše jasné.
„Jenom jsem ho trochu strčil, chtěl jsem jen peníze, nechtěl jsem mu ublížit,“ hájil se vnuk u soudu. Ve vězení si pobude patnáct let. Drogy mu zničily život. A bohužel nejen jemu, ale celé naší rodině.
Jarmila P. (69), Morava
