Nejprve jsem se začala hádat s manželem a potom i s dospělými dětmi. Vnoučata nás přestala navštěvovat a doma to vypadalo jako ve válce.
Každý den jsem zažívala to samé. Musela jsme připravit pro manžela snídani a potom se s ním dohadovat, co bude k obědu. Nic mu nebylo po chuti! Jednou bylo maso tučné, potom zase suché. Šišky s mákem mazlavé a rýže rozvařená. Ani můj zevnějšek mu nebyl po chuti a stále mě za něco kritizoval.
Doma zuřila válka
Asi nikoho nepřekvapí, že jsem si to jeho věčné peskování nechtěla nechat líbit a začala mu ho vracet. „Kdy konečně Mirku vymaluješ? Slibuješ mi to už rok, tak už by ses mohl rozhoupat…“ popíchla jsem ho vždycky, když se manžel uvelebil v křesle u televize.
Našim hádkám neunikly ani naše dvě dospělé dcery. Obě byly na straně tatínka a vehementně se ho zastávaly: „Mami, nech ho chudáka na pokoji. Vždyť se za celý život napracoval dost, ne?“ Myslely to dobře, ale těmi řečmi mě dost štvaly.
Obě! Copak já jsem se nenapracovala? Celý život jsem vstávala ve čtyři ráno a dojížděla denně skoro padesát kilometrů. Přestalo mě bavit, nechat si všechno líbit. Z naší domácnosti se začalo stávat bojiště a z nás s manželem vojáci.
Každý den připomínal malou bitvu a nikdy nebylo jasné, kdo vyhraje.
S dcerami jsem si nerozuměla
Dcery k nám přestaly chodit, což mě zas tak úplně nevadilo. Ale přestala nás navštěvovat i vnoučata, která jsem samozřejmě velmi milovala. Měli jsme zatím tři, ale v budoucnu jich bylo ještě pár plánovaných.
Holky totiž chtěly každá minimálně tři děti, možná i víc. Obě pracovaly z domova a tak v tom neviděly žádný problém. Ta starší, Sonička, překládala nějaké technické texty, čemuž jsem vůbec nerozuměla.
A ta mladší sice do práce chodila, ale měla povolené tři dny v týdnu zůstat doma a vše posílat mailem.
Byla jsem na ně moc pyšná, ale nějak si s nimi nerozuměla. Možná to bylo tím, že jsem je podporovala ve studiích a ony teď byly mnohem chytřejší a vzdělanější než já.
„Mami, to je ostuda, neumět dneska žádný jazyk,“ řekla mi třeba ta starší a vůbec si neuvědomila, kdy bych se ho asi učila? V noci? Nebo až teď, na stará kolena? No, prostě jediná komunikace, kterou jsem si užila, byla ta s mým manželem.
Manžel málem uhořel
Jenže, uměli jsme se jen hádat a osočovat. „Tak co dneska připálíš k obědu?“ zeptal se mě Mirek a já mu jako omylem vylila kafe do klína. To ho naštvalo. Popadl kbelík, a že jde na půdu malovat.
Moc dobře jsem věděla, že se tam jen zašije a bude poslouchat rádio, ale mlčela jsem. Asi po hodině jsem ho přistihla, jak pochrupuje u toho rádia, které měl puštěné na nejvyšší hlasitost.
„Tady máš barvu a taky na šňůře žárovku, abys viděl!“ zařvala jsem mu do ucha, až nadskočil.
Naštvaně se chopil nářadí a dal se do malování. Barva stříkala kolem a já, pro jistotu, než dostanu infarkt, jsem se vydala zpátky do kuchyně. Kolem poledne jsem ucítila takový zvláštní zápach. Jakoby někdo griloval! Ale nějak to připálil.
Že já opravdu něco spálila!“ pomyslela jsem si a hnala se k hrncům. Ale zápach sílil a všimla jsem si i kouře, který vytvořil v kuchyni šedivou clonu. „Hoří!“ uslyšela jsem za sebou zoufalý křik manžela.
Usnul, a když se vzbudil, byla celá půda v plamenech. Naštěstí se mu podařilo utéct!
Konečně jsme oba dostali rozum
Na poslední chvíli. Hasiči přijeli skoro okamžitě, ale nebylo to nic platné. Shořela celá střecha a voda, kterou jí kropili, dokonala dílo zkázy. Na noc jsme museli jít spát k dceři.
A po pár dnech k té druhé. Střídaly se o nás, chudinky. My s manželem se museli vejít vždy do jednoho dětského pokojíčku. Moc po chuti nám to nebylo, ale co jsme měli dělat? Už jsem se ani nemohli hádat. Měli jsme jiné starosti.
S pojistkou, opravami a rekonstrukcí. Nebýt našich hodných dcer, byli z nás bezdomovci! „Dobře jsme ty naše holky vychovali, viď?“ řekl mi s uznáním v hlase jednou v noci můj muž A potom pokračoval: „Kazíme si život hádkami a nevnímáme, co je podstatné.
Máme hezkou rodinu a všichni jsme zdraví. Až opravíme dům, začneme znovu. A jinak! Lépe!“ Úplně mi vyrazil dech. Najednou mi všechno došlo. Měl pravdu. A tak nás požár všechny zachránil. Začali jsme opravdu znovu a lépe.
Jsme na sebe hodní a na hádky si už ani nevzpomeneme!
Edita J. (62), Mostecko
