Matka samoživitelka. To slovní spojení zní dost strašidelně. Zvlášť pro samotnou matku samoživitelku. Byla jsem jí do osmi let mého syna. Pak jsem potkala zachránce, ale syn byl proti.

Hlavně samozřejmě ekonomicky jsem na tom byla zle. Třela jsem bídu s nouzí a ve finále jsem se zadlužila tak, že mi hrozila exekuce, a to během několika týdnů.

Připadala jsem si proto jako ve snu, když jsem potkala muže jménem Vincent, kterému se mě zželelo a sdělil mi, že se o mě postará. O nás oba se postará! Vdovec. Jeho syn i dcera si kdesi žijí ve světě a mají se dobře, dobře se má i Vincent.

Měl být už v penzi, ale přesluhuje, je stále na velmi dobrém místě na ministerstvu a jeho majetek se nijak netenčí, ba naopak. Trpí ovšem už různými neduhy a tuší, že lepší už to nebude, ba naopak.

A chtěl by si najít ženu, která by mu byla milá, měla ho ráda a počítala by s tím, že časem se o něj bude starat.

Návrh z pohádky

Oplátkou nabízí zázemí svého domu, hrazení všech potřeb mých i mého syna a mezi ně počítá i společné dovolené. A až se nachýlí jeho čas, mohu se spolehnout, že má budoucnost bude zajištěna. To znělo jako rajská hudba a já jsem málem plakala štěstím.

Zaplatil všechny mé dluhy a přestěhovali jsme se do Vincetova domu. Můj Karlík měl najednou obrovský dětský pokoj, já k dospozici komfortní kuchyň, nádhernou koupelnu a zahrádku, kde jsem mohla realizovat své sny.

Rozmazlil nás

Práce učitelky v mateřské školce jsem nechala.Vincent chtěl, abych se mu věnovala. On se na oplátku rozhodl, že se plně bude věnovat mému Karlíkovi. Syn  byl chvíli jak v Jiříkově vidění.

Na co ukázal někde v prodejně s elektronikou nebo v hračkářství, dostal. Jeho veliký pokoj se rychle plnil všemi těmi „nepostradatelnými“ věcmi a Karlík se nechával rozmazlovat.

Byla jsem z toho sama dost vedle a jemně jsem se snažila Vincenta přimět, aby byl trochu méně štědrý, ale on odpověděl, že si to sám užívá a má radost za kluka. Nevím, jestli právě to byl ten důvod, proč se povaha mého syna začala poměrně záhy měnit, a bohužel nikoli k lepšímu.

Vodil si domů kamarády, před kterými se vytahoval, jaké má věci, naparoval se, že dům je vlastně tak trochu celý jeho, k zařízení se choval snad schválně dost bezohledně, aby dal najevo, jaký je tu pán. Mluvila jsem mu do duše, ale jako by mě poslouchal jen na půl ucha.

Mělo to být brzy ještě horší. Začal se totiž s despektem chovat i k Vincentovi. Zároveň postupně ztratil potřebu projevovat jakoukoli vděčnost. Pozorovala jsem Vincenta. Býval někdy zamyšlený, zvláště po nějakém přezíravém gestu mého syna, ale nikdy nic neřekl.

Za psychologem

Rozhodla jsem se, že zajdu za dětským psychologem. Nejdřív bez Karlíka, abych mu mohla celý problém otevřeně vysvětlit. Na doporučení jsem kvůli tomu jela až do Prahy, abych měla toho nejlepšího odborníka.

Pokyvoval hlavou a řekl, že neslibuje nápravu, ale chce poznat Karlíka v jeho prostředí, aby si byl jistější příčinou jeho chování a abych já věděla, jak mám k němu přistupovat, jak se s jeho reakcemi vyrovnávat. Přijel na návštěvu a vedl dlouhé rozhovory s každým zvlášť.

Vincent sice nějaký výchovný zásah nevyžadoval a ani nebyl nadšený, že bude Karla pozorovat odborník, ale pokrčil rameny, že pokud mám dojem, že to je potřeba, tak to potřeba jistě je. „On váš syn, když to hodně zjednoduším,“ začal mi sdělovat výsledek své práce za týden u sebe v ordinaci doktor „… má pocit, že váš přítel mu bere jeho mámu.

Vy jste pohledná žena, v nejlepších letech, přítel je trochu jiná kategorie. A Karel žárlí. Je krátce před pubertou, a to chlapci začínají dostávat trochu jiný náhled na svět.

Můžeme se pokusit něco dělat, ale podle mých předpokladů se pocity a s nimi související chování vašeho syna budou stupňovat.“ Takže jsem věděla, na čem jsem, a mohla jsem být připravena.

Pouze jsem měla zásadní problém tlumočit výsledek přesně tak, jak mi byl prezentován, svému příteli.

Možná jsem se styděla, možná i bála, nevím. Prostě jsem mu jen řekla, že je to puberta, na víc jsem se nezmohla a byla ráda, že Vincent ze mě podrobnosti nepáčí. Jenomže bylo, jak prorokoval psycholog, hůř a hůř.

Chování syna k příteli bylo čím dál pohrdavější a já jsem trnula strachy, kdy se rozhodne můj ochránce a živitel, že má ponižování dost a pošle nás zpátky, odkud jsme přišli. Abych nebyla na pochybách, začala jsem slýchat od Karla poznámky ve smyslu „kam jsi dala oči, taháš se s takovým šeredou.“ Ano, Vincent nebyl hezký, ale já jsem mohla být ráda, že se mám o koho opřít, ať vypadá, jak chce. V té době už Vincent chodil špatně, ledacos ho bolelo a já jsem se o něho starala, jak nejlépe jsem dovedla, chtěla jsem mu také vynahradit to špatné synovo chování.

Možná jsem udělala jedinou správnou věc ze všech, které se nabízely. Ukázalo se, že následující dva roky byly Vincentovy poslední. Prožil je už v relativním klidu, protože Karel v něm přestal vidět „soka“, a navíc si našel dívku.

A teď znovu…

Po Karlově smrti jsem poslouchala notáře při čtení závěti se zatajeným dechem, ale částka, kterou mi Vincent zanechal, byla dostatečným odrazovým můstkem do dalšího života. Kromě peněz jsem nezdědila nic, ale opustila jsem dům s úlevou.

Syn ode mě odešel, našel si práci a žije se svou přítelkyní, tuhle starost mám z krku. Moje budoucnost je opět zcela v mých rukou.  Jiřina (62), Kutná Hora