Vypadalo to na výhru v loterii, když si naše Hedvika brala Philipa. Skutečnost byla ale zpočátku spíše k pláči. Skoro to skončilo soubojem na pěsti.
Byly to časy, kdy jezdit na Západ dovolili jen málokomu. Vzít si cizince bylo terno. Takový sobáš dával tušit ekonomické výhody pro celou rodinu, nejen pro nevěstu.
V časech, kdy byl velký problém sehnat v Čechách i toaletní papír, byla možnost dovozu zboží z ciziny téměř výhrou v loterii. Proto jsme byli z partie naší Hedviky celí na větvi.
Mít cizince v rodině znamenalo rázem poskočit na pomyslném žebříčku ve společnosti o trochu výš.
Hodní rodiče
Svatba se konala nadvakrát, málokomu by dali tenkrát výjezdní doložku jen proto, že chce na svatbu do Francie. A širší příbuzenstvo ženichovo se zase nemělo k tomu, aby zavítalo do Prahy.
Ale to užší se dostavilo, takže jsme si půjčili, aby měla holka svatbu pořádnou. Její rodina nebyla nijak dramaticky společensky na výši, kdepak. Byli to hodní lidé odněkud z francouzského venkova. Takže nebyl problém udělat na ně dojem.
Svatba nás stála majlant, hostina byla opulentní a pití teklo proudem. Pravda, moc jsme si nepopovídali, francouzsky uměla tehdy Hedvika jen pár slov a její bratr, náš syn Kamil, na tom nebyl o mnoho lépe.
Hlavně nejíst
Možná bychom se bývali víc dozvěděli a nebyli bychom v našem očekávání tak naivní. Takhle nás dosti překvapilo, když jsme po roce, kdy Hedvika a Philip přijeli na dovolenou, slyšeli dceru líčit hodně smutné příběhy.Měla pořád hlad.
Ti lidé sice žili na venkově, ale hospodářství neměli, byli to učitelé a lakomí byli až hrůza. I když nebyla to taková lakota, kdy člověk chce všechno pro sebe a ostatní ať ostrouhají.
Šlo o to ušetřit co nejvíc, v ideálním případě žít ze vzduchu. Kdybych se měla rozhlédnout po svém okolí u nás doma, rozhodně bych na nějaké podobné lidi nenarazila. Neznala jsem nikoho tak skrblivého a zběsile šetrného.
Když si Hedvika první den chtěla namazat tu jejich slavnou bagetu máslem, ztropili všichni u stolu příšerný povyk.Tolik másla na jeden krajíc chleba? Vždyť kvůli tomu máslu ani není vidět ten chléb, ta jeho střída, pod máslem!
Ptala se, proč by měla být vidět, vždyť je to máslo a je bílé, není průhledné… Názorně jí hned předvedli, jak si to představují.
Je to pokrytec
Tchán po kostce másla přejel špičkou nože, zůstalo na ní něco jako hoblinka od ořezané tužky a tím si chleba namazal. Krajíc se pak jen o trochu více leskl než předtím. Byl jen umaštěný.
A podobný proces následoval s marmeládou. Kafe byla cikorka, žádné kafe a to zmiňované máslo se pak ukázalo být margarinem, tím nejlacinějším. Dovedete si asi představit, jak vypadaly návštěvy mé dcery v její drahé domovině!
Když „naše děti“, tehdy jen dcera se zeťákem, přijeli, měli sice na první pohled auto nacpané vším možným, tedy oblečením, textilem, drogerií a potravinami, ale všechno to byly vlastně z jejich pohledu, často i z našeho, šunty. Oblečení obnošené, posháněné bůhví odkud, nějaké seprané záclony a podobně jeté ručníky, děti mého syna dostaly nějaké barvičky, tedy fixy, které ovšem většinou nepsaly, už měly doslouženo, nebo třeba skládací puzzle, které ovšem už někdo poskládal a zase složil a poztrácel pár dílků, takže ve výsledném obrázku byly díry. Náš táta, tedy můj manžel, měl rád francouzskou hořčici, tak mu ji tchán přivezl.
Dva kýble! To ovšem vypadalo impozantně. Dva třílitrové kyblíky francouzské hořčice! Jeden za celých šest franků! Jistě, pro nás dost peněz, ale pro Francouze šest korun. Tak jsme hořčici nacpali do menších sklenic a jedli ji úplně ke všemu.
A… ano, abych nekřivdila, kafe jsme měli taky dost. Tam bylo lacinější, ostatně doteď je tomu tak. Ale jinak to byla veteš.
Philip měl ovšem u nás dobrý apetit, cpal se jak o posvícení, máslo si mazal máslem na centimetr a kdyby mu to nebylo hloupé a kdyby to šlo technicky, mazal by ho asi z obou stran. A já vyvářela, jak jsem byla pitomá.
Husy, kachny, pořád něco, jen ať nás nepomluví. Nepomluvili, ale když jsme přijeli my do Francie za rok, za dva týdny jsme u nich zhubli každý osm kilo.
Kromě toho, že jedí snad jen zeleninu a jogurt, na stole toho bylo vždycky tak pro dva a ne pro čtyři. Už nám došlo, proč je ta naše holka jako lunt a taky že nemůže pořád přijít do jiného stavu, ačkoli se prý snažili.
Promluvila pěst
Když u nás trávili čtvrté Vánoce a Philip se zase cpal až mu omastek stékal po ohryzku, z ničeho nic můj syn Karel, práskl příborem o stůl, vlil do sebe dalšího panáka slivovice a začal milému Frantíkovi nadávat do lakomců. On se Philip učil česky, a celkem mu to šlo, ale nechápal, proč je nazýván škrtičem.
„Co to je,“ zeptal se Philip. „To je člověk, co škrtí ženský,“ snažil se ho zmást můj druhý syn Václav. „A nebo peníze,“ zařval Karel a vrazil Philipovi svou pěst přímo k nosu. Ke rvačce nakonec nedošlo, ale dusno bylo ještě celý týden.
Ovšem problém byl venku a nakonec si ho chlapi se skřípěním zubů vysvětlili. Philip se pak chytil za nos už obrazně a opravdu se trochu polepšil. Tak jsme část naší slovanské povahy implantovaly do té francouzské populace násilím. A za rok už naše Hedvika čekala Brigittu.
Marie (69), Praha
