Bylo mi devatenáct let a toho dne jsem právě měla dělat zkoušky na vysokou školu. Jenže ráno jsem doma omdlela.
Nejprve jsem to přičítala stresu z předchozího perného učení. Vyšetření však ukázalo skrytou dlouhodobou nemoc. Nejednalo se o nic nevyléčitelného, musela jsem však zůstat několik týdnů v nemocnici. Byl to pro mě šok, který rázně změnil můj život.
Skamarádila jsem se se sestřičkami
Skoro každý den mě v nemocnici někdo navštěvoval. Přesto se mě s prodlužujícím se pobytem v nemocnici zmocňovalo smutné zoufalství, tím spíš, že jsem se na rozdíl od mínění lékařů cítila celkem v pořádku.
Nebyli mi schopni říct, v jaký den mě pustí domů. Další pacienti na pokoji se rychle střídali, a tak nebyl nikdo, s kým bych se tu mohla skamarádit. Občas jsem se bavila se sestřičkami, už jsem je znala všechny dokonale.
Pohledný mladík
Jednoho dne moji pozornost upoutal mladý kluk v bílém plášti. Když jsem ho potkala na chodbě, hezky se na mě usmál. Přemýšlela jsem, kdo to může být a co tu dělá. Na doktora byl příliš mladý.
Zeptala jsem se Lenky, což byla sestřička, se kterou jsem si rozuměla nejlíp. Řekla mi, že se jedná o mladíka, který je v nemocnici na náhradní civilní službě místo vojny. Jmenuje se Šimon a je to prý takový hodný pohodář.
Každopádně setkání s ním pro mě znamenalo změnu. Hodně jsem o něm přemýšlela a po dalším střetnutí na chodbě jsem si uvědomila, že jsem se zamilovala.
Jeho přítomnost mi dělala dobře
Jak jsem zanedlouho zjistila, zaujetí bylo vzájemné. Při dalším setkání jsme se dali do delšího povídání. Lenka měla pravdu, ze Šimona opravdu vyzařovalo něco příjemného a pozitivního, co mi zvedlo náladu o sto procent.
Nedovedla jsem si představit, jak by mezi námi mohl vzniknout nějaký vztah a neviděla jsem ani důvod, proč by si měl Šimon začínat něco s nemocnou holkou, přesto mi jeho existence pomáhala přežívat vlekoucí se pobyt v nemocnici.
První dopis
Jednoho odpoledne, kdy venku zuřila letní bouřka a hustě pršelo, přišel za mnou Šimon na pokoj. Moje spolupacientka právě podřimovala. Šimon si dal prst na ústa a naznačil mi, ať zůstanu potichu.
Potom mi předal obálku. Rozechvěla jsem se příjemným napětím. Než odešel, věnoval mi milý úsměv. Sotva se za ním zavřely dveře, nedočkavě jsem obálku otevřela.
Byl v ní dopis – snad milostné vyznání… a pak také několik vtipů pro zasmání, několik pocitů a myšlenek, kterými se Šimon v poslední době zabýval a krátká básnička.
Stále jsem na něj myslela
Měla jsem z dopisu ohromnou radost. Už dlouho mi v nočním stolku ležel nevyužitý blok a několik tužek. Nyní nastal jejich čas. Sestavila jsem Šimonovi odpověď v podobném duchu a hned druhý den jsme mu ji předala.
„Říkal jsem si, že uděláš něco podobného,“ mrkl na mě a slíbil, že si moji odpověď přečte a naváže na ni dalším psaním. Naše „korespondence“ pak pokračovala dál.
Každý den jsem se mohla těšit na Šimonův dopis a celý večer jsem pak sestavovala já na oplátku ten svůj.
Usínala jsem se všemi obálkami pod polštářem a během dne si je četla znovu a znovu.
Blížilo se mé propuštění
Můj nemocniční život se najednou změnil. Snášela jsem všechno daleko lépe. Cítila jsem, že ta nenápadná láska má vliv i na můj zdravotní stav. Potvrdil mi to i primář, který mi za několik dní oznámil: „Mám pro vás dobrou zprávu, Petro.
Část letošního léta byste už mohla strávit doma.“ Znamenalo to, že se konečně vrátím do normálního života, ale mně v tu chvíli napadla jediná věc: jak mi bude líto ztráty kontaktu se Šimonem.
Napsala jsem mu o té novince a on mi druhý den při předávání svého dopisu řekl: „Bude se mi po našem dopisování stýskat.“ Tu větu jsem si pak dlouho do noci rozebírala…
Zapomenuté dopisy
Den propuštění z nemocnice přišel nečekaně brzy. K mému zármutku Šimon zrovna nebyl v nemocnici. Pomyslela jsem si, že se ani nestačíme rozloučit. No co, utěšovala jsem se v duchu, prostě sem za Šimonem přijdu a uvidím, co bude pak.
Vždyť ho znám natolik dobře, abych mohla doufat, že všechno, co mi psal, myslel opravdově. U brány nemocnice jsem si s hrůzou uvědomila, že jsem pod polštářem nechala všechny Šimonovy dopisy. Rychle jsem pro ně utíkala, ale přišla jsem pozdě.
Postel už byla uklizená. Do očí mi vhrkly slzy.
Pozvání na večeři
Vtom se za mnou ozval hlas Lenky: „Nehledáš náhodou tohle?“ S úsměvem mi podávala balíček dopisů. Samou vděčností jsem ji objala. „Je tam ještě o jeden dopis navíc, ten mi pro tebe Šimon dal, než odjel,“ řekla.
Ještě v přítomnosti Lenky jsem si ho přečetla. Šimon mi napsal sice jen pár slov, ale pro mě měla cenu nejvzácnějšího pokladu – kromě telefonního čísla, na které jsem mu měla zavolat, tam bylo i pozvání na romantickou večeři…
Petra M. (58), Brno
