31Žili jsme si poměrně hezky, v klidu, naše manželství se dalo směle označit za spokojené. Do doby, než se přihlásil syn mého muže.
Naše děti už samy zakládaly rodiny, byly pár let z domu, syn si vybral vzdělanou dívku z dobré rodiny, dcera byla zrovna v jiném stavu a chystala se ke svatbě. O ruku ji požádal pan doktor z polikliniky, tedy celkem perspektivní partie.
Mohli jsme si tehdy říct, že nás čekají světlé zítřky, přímo, jak říká klasik, samá pozitiva. Manžel chystal dětem svatební dary, nechtěl, abychom byli za nějaké chudáky. Pro syna auto, pro dceru kuchyň do nového bytu. Chtěl se tak trochu předvést.
Nečekaná návštěva
Jenomže se zjevil návštěvník, se kterým nepočítala má nejbujnější fantazie. Člověk kolikrát přemýšlí, co všechno se může stát, ale život má za úkol nás překvapovat a vždycky se mu to podaří. Ten chlapík se přišel představit osobně.
Dramatičnost okamžiku tak byla podtržena tlustou čarou. „Dobrý den,“ slušně pozdravil a prozradil celé své jméno. Nic mi neříkalo, takže jsem nadále byla jen zvědavá. Pak se zeptal, zda je doma můj manžel.
Popravdě jsem odvětila, že je na záhumenku, ale že by měl přijít každou chvíli. Prý jestli na něj může počkat.
No, tak to jsem se trochu naježila, proč by měl cizí chlap zůstat sám se mnou v našem domku… A taky jsem tu výhradu tomu pánovi slušně sdělila. „No, víte… nakonec já nejsem zase tak úplně cizí,“ odvětil ten muž záhadně a zůstal na mě koukat bez hnutí.
To mě tedy polilo horko, hned jsem tušila, že z toho nekouká nic dobrého. Ale naoko bezelstně a přirozeně jsem se zeptala: „A čípak tedy jste, milý pane?“
Sucho v krku
Pokrčil rameny a vyřkl tu strašnou větu, o kterou jsem si koledovala: „Jsem syn vašeho manžela, milá paní. “ Nohy se mi podlomily, musela jsem se chytit lednice, která zavrávorala spolu se mnou.
Jen zdálky jsem vnímala nějaká slova příchozího o tom, že se nemusím bát, že on nekouše a nepřišel nás vydírat, jen nás chce poznat a hlavně vidět svého tátu. Ještě nějaké další věty říkal, ale já jsem musela vzít z linky sklenici vody a vypít ji naráz.
Najednou jsem měla v puse jakoby piliny, úplně mi vyschlo v krku.
„Mohl bych vás také poprosit o trochu vody?“ vnímala jsem konečně opět jeho slova a uvědomila si, že svou žádost opakuje. Natočila jsem mu plný půllitr čisté kohoutkové a oba jsme si sedli ke kuchyňskému stolu.
Došla mi jeho slova, že se nemám bát a trochu jsem se uklidnila. Chce tedy jen poznat otce. Byla jsem ovšem zvědavá a něco mi říkalo, že se mám ptát dřív, než přijde můj muž. Třeba se mezi čtyřma očima dozvím víc.
Opatrně jsem tedy toho muže, který vypadal tak na pětatřicet let, vyzvala, aby mně vyprávěl, jak to všechno bylo.
Láska v parku
Napil se a spustil. Pomalu, rozvážně, bylo znát, že se na tu chvíli připravoval. Možná mě chtěl zastihnout samotnou, došlo mi. Ale proč by to dělal… Snažila jsem se především vnímat děj příběhu, těžko jsem se soustředila.
Když byl můj muž na střední škole, zamiloval se do učitelky češtiny. Byla mladá, na školu ji právě vzali hned z pedagogické fakulty. Ona prý jeho dychtivým pohledům zpočátku uhýbala, ale jednou se potkali daleko od školy, v městském parku.
Povídali si o přírodě a ji prý jeho zájem i znalosti brzy uchvátily. Pohladila ho po tváři a on její dlaň políbil. Pak se v odlehlé části rozlehlého parku líbali další hodinu.
Už při jejich třetím setkání byl počat on, Vilém.“ Máma se odstěhovala do jiného města ihned, jak zjistila, že je těhotná,“ udělal příchozí posun v ději. A pak byl ještě ráznější. „Vychovávala mě jako samoživitelka.
Když mi bylo patnáct, spáchala sebevraždu.“ Píchlo mě u srdce. Asi jsem zbledla.
„Všechno mi ještě před tímto činem pověděla, kladla mi na srdce, že nemám svého otce kontaktovat do třiceti let. Bůhví, proč měla tenhle požadavek, ale tenkrát jsem se neptal,“ řekl Vilém v naší kuchyni. „A poslechl jsem ji ještě s rezervou, je mi třicet šest.
Budu zakládat rodinu, tak jsem si řekl, že bych mohl vědět, koho udělám dědečkem. “ Byla jsem z té neuvěřitelné historie úplně vyčerpaná. V tom otevřel dveře můj manžel a já jsem podstoupila všechno ještě jednou.
Alespoň jsem se nemusela štípat, zda se mi to všechno jen nezdá. Manžel byl bledý jako stěna a bledl ještě víc. A pak se to stalo.
První i poslední setkání
Najednou obrátil oči v sloup, chytil se za hrudník a sunul se ze židle na podlahu. Na záchranku jsme čekali věčnost.
Paní nás sice po telefonu instruovala, jak masírovat srdce, dělali jsme oba, co jsme mohli, ale marně. Když konečně přijel doktor, jen konstatoval smrt. Prý šlo o silný infarkt a můj muž měl jen malou šanci na přežití. Zůstala jsem sama.
Jeho syn Vilém ještě chvíli postával v kuchyni a pak se tiše vytratil. Zda bude něco chtít, nebo už o něm nebudeme slyšet, mi bylo v tu chvíli jedno. Když přijely mé děti, míjel je ve dveřích. O tom, že to byl jejich bratr, se dozvěděly až na pohřbu.
Rozloučení nad rakví bylo zároveň jejich setkáním i loučením. Víc jsme o Vilémovi naštěstí už nikdy neslyšeli. Doufám, že to tak zůstane.
Jana (62), Liberecko