Odchodem našeho partnera život přece nekončí. I v pozdně dospělém věku máme přece právo na to, začít znovu a prožít něco krásného.

„Až mě andělé zavolají k sobě…,“ sálem se rozléhal hlas zpěváka a za manželovou rakví se zatahovaly kovové dveře.Polykala jsem slzy. Prožili jsme spolu krásných pětatřicet let. Jiří byl o jednadvacet let starší než já.

Věděla jsem tudíž, že tohle jednou přijde… Své šedesáté narozeniny jsem oslavila s kamarádkou Natašou.Jejím životním mottem je: „Na trápení je život moc krátký.“ Jakmile jí v partnerství něco nesedělo, rozvedla se. Vdaná byla pětkrát.

„Věro, s každým dalším partnerstvím prožíváš to okouzlení znova a zase máš pro co žít.Poohlédneme se po někom?“ popichovala mě. „Kdyby mi bylo aspoň čtyřicet, ale teď…? Jsem babička Boženy Němcový…“ rozmlouvala jsem jí to. – „Ale jdi!

Na lásku není nikdy pozdě!“ Měly jsme otevřené červené víno, a to odbouralo moje zábrany, Nataša na svém notebooku vyťukávala adresu seznamky.

Okouzlující vdovec

Našla jsem tři muže, kteří mě zaujali. Dva z nich ale „odpadli“ rychle už během dopisování. Zůstal pan Vladimír. Šedesátiletý vdovec s duší romantika. K podvečerním mailům přibyly esemesky:

„Dobré jitro, Věruško, při vzpomínce na tebe bude dnešek krásnější.“ Večer pak: „Dobrou noc a sladké sny…“ První setkání bylo příjemné. Přijel za mnou v neděli a v kavárně volal na obsluhu:

„Mně malé presso, dámě latté macchiatto a koňakovou špičku.“ Udiveně jsem na něj pohlédla. „Já bych raději cappuccino,“ špitla jsem. Rychle objednávku změnil. „Omlouvám se, je to zvyk.

Kamilka, moje žena, pila latté macchiatto, ale to už je pryč, teď jsi tady ty.“ – „Chápu,“ přikývla jsem. „Víš, s Kamilkou jsme byli jako jedno tělo a jedna duše.“ Podruhé jsem za ním přijela do Prahy.

Jeho bytem se linula vůně pečeného kuřete, připadala jsem si jako v romantickém snu – tichá hudba, jemné hlazení a něžné milování. Něco tak úžasného jsem neprožila roky.

Těšila jsem se na Prahu

Probudila jsem se do prosluněného rána, Vladimír vcházel do ložnice se snídaní. Hledala jsem šaty. „Pověsil jsem ti je,“ otevřel skříň a visely tam nejen ty moje, ale i nebožky.„Nedokázal jsem se jich zbavit,“ dotýkal se jich jako svátosti.

Snad si nemyslí, že bych je nosila? Zamrazilo mě. „Ukážu ti Prahu a moje zamilovaná místa,“ zamluvil to. V tramvaji jsem vyzvídala, kam máme namířeno.„Nech se překvapit,“ usmíval se šťastně.

Naproti zastávce, kde jsme vystupovali, byla velká brána a na ní stálo Olšanské hřbitovy. Vzal mě za ruku a vedl labyrintem cestiček k hrobu, kde svítila zlatá písmena Kamila P.„Chtěl jsem, abyste se poznaly.“ Stála jsem tam jako opařená.

„Vladimíre, v každé tvé myšlence je mezi námi ona.“ Položila jsem svoji kytku na Kamilin hrob a vydala se hledat hřbitovním bludištěm cestu ven.„Leží tu i Hrušínský, Menšík, Werich…,“ slyšela jsem, jak na mě volá.

„Ale já ještě žiju!“ křikla jsem na rozloučenou. Nataša se skupinou přátel vyráží po krásách Česka. Prý je tam pár nezadaných v mém věku.Zkusím to ještě jednou…

Věra (62), Benešov .