Dům, kam jsem se přestěhovala, působil trochu strašidelně. A nakonec opravdu budil hrůzu!
Rozvod mého druhého manželství pro mě znamenal i stěhování. Nebylo jenom jediné, ten správný byt jsem našla až napotřetí.¨Nacházel se ve staré zástavbě, v domě z první republiky.
Dosud jsem byla zvyklá na panelákové byty, takže tohle pro mě byla změna, o jaké jsem vždycky snila.
Věděla jsem, že tam stolek byl!
K bytu, který se nacházel v prvním patře, patřil i sklep. Celý dům působil velmi tajemně, jako z nějakého strašidelného filmu. Kdykoliv jsem šla do sklepa, kam jsem si uložila všechno, co se mi nevešlo do bytu, mrazilo mě v zádech.
Chodba byla sice osvětlená, ale prostředí bylo tmavé a schody dolů pak budily dojem, jako by člověk sestupoval někam do hrobky. Já jsem ale nikdy nepatřila k bojácným typům, takže se mi takové starobylé a zneklidňující prostředí líbilo.
Jenže pak se začaly dít věci, které se nedaly vysvětlit běžným rozumem.
Sklepní kóje byla dostatečně rozsáhlá a já jsem chtěla mít ve svém menším bytě dostatek prostoru, takže jsem tam uložila i nějaký nábytek, spoustu knih a nějaké další věci, co mi zbyly z předchozího bydlení.
Byla jsem si stoprocentně jistá, že je tam i malý noční stolek, který potřeboval opravu. Věděla jsem to proto, že právě o tenhle stolek jsem se tam dole ve sklepě pořádně uhodila. Když jsem ho ale za několik týdnů hledala, byl pryč.
Prohledala jsem celý svůj sklep, ale po stolku nebylo ani památky. Pomyslela jsem si něco o zlodějích, i když jsem nechápala, k čemu by jim takový starý stolek byl. Pokud už se tam někdo vloupal, mohl si odnést jiné, cennější věci. Každopádně jsem ale pro jistotu nechala vyměnit zámek u dveří do sklepa.
Pozvala jsem bratrance
Zanedlouho jsem hledala jednu knížku, velkou tlustou encyklopedii. Postavilo mě to před další záhadu: kniha nebyla k nalezení. To už mi začalo připadat, že ve sklepě asi straší. Samozřejmě jsem si tenhle názor nechala pro sebe, abych se nezesměšnila.
V následujících týdnech jsem ale marně hledala další a další věci. Zmátlo mě to a trochu vystrašilo. Nechápala jsem, co se to ve sklepě děje. S ostatními obyvateli domu jsem zatím nebyla natolik spřátelená, abych se jich vyptávala.
Bála jsem se, aby si nemysleli, že někoho z nich podezírám z krádeží. První, komu jsem se svěřila, byl můj bratranec Marek. U toho jsem měla jistotu, že se mi nebude posmívat, protože tajemství a záhady patřily k jeho koníčkům.
Když jsem s ním o tom mluvila po telefonu, napadlo ho, že do sklepa třeba vede tajná chodba, o které nevím. Stejně ale neměl tušení, proč by někdo odnášel uskladněné věci, co spolu ani nijak nesouvisejí.
Marek za mnou přijel na návštěvu a důkladně si sklep prohlédl. Byla jsem ráda, že mi věří, protože jsem vlastně neměla žádné důkazy, že se tam ty ztracené věci skutečně nacházely.
Rada nakonec pomohla
Než mě Marek navštívil podruhé, ztratily se nějaké další knihy a jeden stoleček pod květiny. Na rozdíl ode mě se bratranec nebál promluvit s lidmi v domě. Dozvěděl se tak věci, které působily tajemně až hrůzyplně.
Kdysi dávno prý v domě žil starý mág, u něhož se scházela podivná společnost. Pořádali různé seance, šeptalo se prý i něco o obětních rituálech.
A ty seance probíhaly právě v místě, kde se dnes nacházel můj sklep – tenkrát byly podzemní prostory domu uspořádány jinak. Měla jsem z toho zjištění nepříjemné pocity.
Marek mi poradil, abych sklep nechala vysvětit nějakým knězem, pak by prý byl celý prostor očištěný a už by se tam žádné záhady neměla odehrávat. Uposlechla jsem ho. Přišel důvěryhodně vypadající mladý kněz a provedl obřad vysvěcení.
Od té doby ve sklepě panoval klid a už nikdy nic nezmizelo. Ty věci, které se předtím ztratily, se ale více neobjevily!
Věra L., (51), Teplice