Jedním z nejhorších pocitů, jaké člověk může zažít, je, když se mu stane něco hrozného, ale svými blízkými je obviňován, že si vymýšlí. Zažila jsem to před několika lety.
S Martinem jsem se seznámila u nás ve firmě, když mi bylo dvacet osm let. Byl to můj kolega, který mě zaučoval. Byl milý, atraktivní, ochotný, od první chvíle to mezi námi jiskřilo.
Občas jsme spolu zašli o polední pauze na oběd, pak po práci na skleničku, až mě nakonec pozval na víkend na chatu u Brněnské přehrady.
Chodili jsme spolu něco přes rok, když mě požádal o ruku a vzali jsme se.
Rodinná pohoda
Rodinné a příbuzenské vztahy u nás fungovaly na jedničku. Průběžně během roku jsme se scházeli na oslavách. Za prvních deset let manželství jsem na svět přivedla syna a dceru a moje starší sestra na tom byla stejně.
Vycházeli jsme spolu všichni dobře, nikdy nedocházelo k žádným sporům nebo hádkám. O tom, že si mě až podezřele moc všímá synovec Patrik, jsem věděla už delší dobu.
Měl nejapné poznámky
Byl to středoškolák, trochu namachrovaný frajírek, s nagelovanými vlasy a pocitem, že právě on je středem světa. Několikrát jsme se během rodinných setkání spolu bavili a nebylo mi to zrovna dvakrát příjemné.
Jednak si mě přitom prohlížel dost nestydatě, tak jak by se synovec na tetu rozhodně dívat neměl. A kromě toho měl pořád dvojsmyslné narážky.
Doufala jsem, že se vzpamatuje
Přemýšlela jsem, jestli na to mám upozornit Marcelu – svoji sestru a Patrikovu matku. Nakonec jsem však usoudila, že nebudu vyvolávat zbytečné napětí nebo rozbroje.
A také jsem doufala, že Patrik z toho vyroste nebo si mě přestane všímat, jakmile si najde nějakou dívku své věkové kategorie.
Sledoval mě
Nechtěná pozornost, kterou mi synovec věnoval, se ale začínala nepříjemně stupňovat. Několikrát mě „náhodně“ potkal poblíž našeho domu. Jednou jsem měla dokonce pocit, jako by mě někdo sledoval.
A skutečně – když jsem se ohlédla, zahlédla jsem na ulici koutkem oka Patrika, který se na poslední chvíli schoval za strom.
Manžel se mi vysmál
To mě opravdu znepokojilo, tak jsem se o všem zmínila Martinovi, svému manželovi. Jeho reakce mě ale šokovala. Místo toho, aby se situaci snažil nějak řešit, například si s Patrikem promluvil, tak mě akorát naštval a urazil.
Řekl mi, že bych měla být ráda, když na mě letí mladí kluci. Myslel to samozřejmě s nadsázkou, ale vůbec nepochopil, že se skutečně cítím ohrožena. Nechtěl můj problém nijak řešit. Po jedenácti letech manželství to pro mě bylo docela velké zklamání.
Vždycky jsem měla za to, že se mě manžel zastane a bude mojí oporou. A to jsem ještě netušila, co mě čeká v nejbližších dnech…
Vrhl se na mě
Jednou odpoledne jsem byla sama doma. Manžel byl v práci a děti na kroužcích. Patrik to musel nějak vypozorovat nebo odhadnout, protože zazvonil u našich dveří. Měl výmluvu, nesl mi něco od své matky.
Nemohla jsem ho nechat stát na chodbě, a tak jsem ho, i když nerada, pozvala dál. Jakmile vešel dovnitř a já zavřela dveře, zaútočil na mě.
Bušila jsem do něj
Bylo zřejmé, o co mu jde. Nejprve jsem se bránila jen slovně, ale když mě pak přitlačil ke zdi a začal ze mě strhávat šaty, snažila jsem se ho od sebe odstrčit. Bušila jsem do něho pěstmi a trefila jsem se mu přímo do oka.
To ho překvapilo a možná i trochu zabolelo, takže na chvíli přestal. Já toho okamžiku využila a silně jsem ho nakopla do citlivých míst. Pak jsem otevřela dveře a synovce jsem vyhodila ven. Zabouchla jsem za ním dveře a třesoucí se rukou otočila klíčem v zámku.
Sestra mi nevěřila
Z Patrikova útoku jsem se dlouho vzpamatovávala. Ještě horší ale bylo, že jsem musela situaci nějak řešit. Bylo vyloučené, že bych to nechala být. Mám synovce udat na policii?
I když jsem měla sto chutí to udělat, nakonec jsem se rozhodla, že nejprve zavolám Marcele.
Rozrušeným hlasem jsem jí řekla, co se stalo. Nevěřila tomu ani napoprvé, ani po dalších hovorech. Přiznala, že Patrik přišel domů s monoklem pod okem, ale prý se popral s kamarádem. Bylo mi jasné, že s rodinnou pohodou je na dlouho konec.
Byla jsem za lhářku
Martinovi jsem o pokusu o znásilnění řekla hned, jak přišel domů. Ale ani on se netvářil, že by mi to věřil. Ta zpráva se samozřejmě mezi příbuzenstvem rychle rozkřikla – bohužel v té verzi, že jsem si já na Patrika něco vymyslela.
Málem jsem se z té reakce svých blízkých zhroutila. Jen těžko jsem se s tím vyrovnávala. Kdybych se bývala nedokázala ubránit, asi by mě to úplně zlomilo. Takhle jsem věděla, že podruhé si už Patrik na nic podobného netroufne.
Měla jsem ho udat?
Po té události se všechno změnilo. Zasáhlo to do mých vztahů k lidem. Na setkání a oslavy jsem pod různými výmluvami přestala chodit. Moje city k manželovi dost ochladly. Nepomohlo ani, když Patrik odjel studovat na vysokou školu do Brna.
Víc než ten ošklivý zážitek mě však poznamenalo to, že mi lidé nevěřili. Nic už není jako dřív. Nejhorší je, že i teď, po delší době, se na mě pořád lidé dívají jako na lhářku, která chtěla někoho nespravedlivě osočit.
Pořád si říkám, zda jsem to tehdy přece jenom neměla nahlásit na policii… Ale s tím už teď nic neudělám.
Dagmar H. (45), severní Morava