Tu ženskou viděl jen on sám. Spolu s ní přišlo vždy neštěstí. Jen zázrakem unikal celý život smrti. Nakonec tu ženu vyhnala naše malá vnučka…

S Ivanem jsme byli manželé téměř rok, když nám známí půjčili srub v lese. Víkend v přírodě jsme si náramně užili. Do odjezdu domů scházely tři hodiny. Seděli jsme v romantickém objetí na terase a kochali se krajinou.

Ivan si mě náhle přitiskl k sobě, až to zabolelo. Překvapeně jsem se na něho podívala. Díval se upřeně do lesa. „Je tady!“ pronesl. Napínala jsem zrak, ale neviděla nic. „Kdo?“ nechápala jsem. „Ta ženská! U té břízy, dívá se na nás.

Je celá v černém.“ Zírala jsem do lesa a připadala si jako blázen. Nikoho jsem neviděla.

Sjeli jsme do příkopu

Chvíli jsme se spolu dohadovali, až se zvedl a běžel pro foťák. Když se vrátil, tvrdil, že žena zmizela. Celou cestu domů byl Ivan rozladěný. Jel pomalu a opatrně. Neustále se rozhlížel kolem, jako by se něčeho bál.

A pak to najednou přišlo – z lesa vyběhla srna. Jen o fous jsme ji minuli, ale sjeli jsme do příkopu. „Já věděl, že se něco stane! To je vždycky, když ji vidím!“ vykřikl Ivan a pak mi pověděl historku o ženě v černém.

Kdykoli ji spatří, stane se neštěstí.

Měl úraz v koupelně

Na Ivana měla ta žena spadeno. Přicházela každý rok, vždy ji viděl pouze on. Kdo to byl? Chtěla mu ta žena škodit nebo ho naopak varovat? Na to jsme nedokázali odpovědět. Pokaždé, když ji spatřil, stalo se něco zlého.

Až jednou – byli jsme s dětmi na dovolené v Maďarsku – stála ta žena hned po ránu uprostřed naší ložnice, tak blízko se nikdy neodvážila. Manžel zalapal po dechu. Zíral do prázdna a já dobře věděla, co vidí.

„Kde je?“ zeptala jsem se ho. On ale jen koukal. Chytila jsem do ruky židli a mlátila jí do prázdna. Žena v černém se prý jen škodolibě usmála a odplula oknem ven. Ten den zůstal Ivan raději na pokoji. I přes to ale uklouzl v koupelně a naštípl si obratel.

Zbytek dovolené strávil v nemocnici. Poté se žena dlouho neukázala. Celých šestnáct let.

Vnučka ji viděla

Před dvěma lety se však vrátila. Já jsem pracovala, Ivan už byl v důchodu. Na naší chaloupce mu bylo lépe, než ve městě, a já tam za ním o víkendech jezdila. Tehdy jsem vzala s sebou i naši malou vnučku Alenku.

Byla to veselá šestiletá holčička, náš andílek. To odpoledne jsme seděli na zahradě. Bylo horko a dusno. Ivan se necítil dobře a pospával na lehátku. Já s Alenkou hrála pexeso. Najednou vnučka vyskočila ze židle a křikla: „Běž od dědečka pryč!“ A rozběhla se k lehátku, kde děda spal.

Zatím máme klid

Bylo mi divné, že ho ten křik neprobudil. Šla jsem a zatřásla jsem jím. Ivan ale nespal, byl v bezvědomí. Rychle jsem zavolala záchranku. Ta naštěstí přijela včas a manžela zachránili. Ivan dostal ve spánku infarkt.

Alenka nám pak pověděla, že viděla u dědečka ženu, která mu přes tvář přehodila černý závoj. Tak Alenka dědečka zachránila. Je tomu už pět let a žena se od té doby zatím neukázala.

Blanka J. (65), Jihlava