Stalo se to před několika roky. Naše Jitka byla s manželem pozvaná k příbuzným na venkovskou zabijačku. V kómatu nás její duše navštívila.

Bylo ošklivé počasí, padal mokrý sníh, který na silnicích namrzal; zvláště nebezpečný byl asi dvoukilometrový úsek mezi lesy plný nepřehledných zatáček, kterým museli projet.Jitka měla už od rána divnou předtuchu, ale nechtěla vyděsit manžela. Tak mlčela.

Což byla chyba, protože její manžel byl pověrčivý, a jak ho znám, určitě by vyrazil vlakem.

Když projeli první zatáčkou nebezpečného úseku, viděli, jak se proti nim řítí dodávka ve smyku.Pozdě bycha honit Jitka i její muž okamžitě věděli, že nemají šanci se vyhnout.

Náraz byl strašný, Jitka i její muž zůstali zaklíněni v troskách auta, řidič dodávky byl jen lehce zraněn a přivolal pomoc.Když přijeli záchranáři, dcera byla v bezvědomí, ztratila spoustu krve. Její muž vyvázl jen se zlomenou nohou a několika zlomenými žebry. Jitka byla převezena na operační sál, kde lékaři bojovali o její život.

Zdálo se, že operace dopadla dobře, ale druhý den se zdravotní stav Jitky prudce zhoršil. Lékaři konstatovali klinickou smrt; na několik minut se jí zastavilo srdce.

Loučila se s námi

A teď přijde to podivné – moje druhá dcera Helena má malého synka Tadeáška, který oslavil své první narozeniny.Jitka mu koupila jako dárek roztomilou kombinézku. Helena ji malému vyzkoušela, ale protože mu byla ještě velká, uložila ji mezi ostatní oblečení.

A právě v den, kdy Jitka upadla do klinické smrti ji poprvé malému oblékla, když se s ním chystala na procházku. V nemocnici se lékařům po velkém úsilí podařilo Jitku vrátit zpět do života. Druhý den za ní přišla Helena a první Jitčina slova byla:

„To je dost, že jsi Tadeáškovi konečně oblékla tu kombinézu od nás.“ Sestra na ni udiveně zírala a Jitka jí řekla, že se byla se všemi rozloučit. Přesně popsala, co Helena i manžel dělali, co říkali i co měli na sobě.

Jitka si ještě nějaký čas poležela v nemocnici, pak v rehabilitačním centru a nakonec se vrátila do práce.Narodila se jí dcera, stará se o rodinu a má radost z každého prožitého dne. Jen jedno se změnilo – po tom, co prožila, už nemá strach ze smrti.

Jarmila (62), České Budějovice .