Ti, které jsme měli rádi a už s námi nejsou, nás hlídají z onoho světa.

Před sedmi lety jsem se setkala se záhadným jevem, kterému vděčím za to, že jsem dosud tady a světě. Byl všední den a já jela jako každé ráno autem do práce z jednoho konce Prahy na druhý.

Měla jsem svoji osvědčenou trasu, kterou jsem znala už zpaměti, včetně všech křižovatek. Na jedné z nich, celkem nepřehledné, jsem zastavila na červenou.

Postava před autem

Stála jsem v řadě aut jako první. Trochu jsem se zamyslela, takže jakmile se rozsvítila zelená, začal řidič za mnou netrpělivě troubit. Zařadila jsem rychlost, abych se rozjela, ale v tom se mi před auto postavil nějaký člověk. Samozřejmě jsem zůstala stát.

Seběhlo se to během několika vteřin. V té postavě před autem jsem poznala svého otce. Díval se přímo na mě. Jenže v té době byl už několik let po smrti! Roztřásla jsem se hrůzou. Bylo mi jedno, že řidič za mnou se může pominout.

Potom zjevení mrtvého táty zmizelo. Vzápětí následovalo opět něco strašného. Zprava se do křižovatky vřítil kamión s návěsem, který tam musel vjet na červenou. Narazil do zadní části auta z mého protisměru. Na křižovatce zavládl chaos a zmatek.

Řidiči vybíhali z aut, někdo volal sanitku. Já jsem dál bez hnutí seděla a dívala se před sebe.

Nepřežila bych to!

Uvědomila jsem si, že kdybych bývala vjela do křižovatky bez onoho zaváhání, těžký náklaďák by naboural přímo do mého auta. Odnesla bych to zcela určitě těžkým zraněním a s velkou pravděpodobností bych bývala ten náraz nepřežila.

Zbytek dne jsem strávila jako ve snu. S autem jsem byla schopná zajet jen na nejbližší parkoviště, musel si pro ně pak přijet manžel. Co přesně se stalo, jsem si nechala pro sebe. Nikdy předtím jsem neuvažovala o tom, co bude po smrti.

Dnes věřím, že to není konec všeho. A snad i já jednou z onoho světa pomůžu někomu blízkému zachránit život!

Věra S. (48), Praha