Po smrti obou znepřátelených příbuzných se na hřbitově děly divné věci!

O tom, jak se můj strýček Láďa a moje teta Marie nemají rádi, jsem věděla už od dětství. Když mi bylo deset, viděla jsem je, jak na sebe křičí a bála jsem se tak, že jsem se rozbrečela. Tenkrát jsem ještě nechápala, proč jsou na sebe tak zlí.

Nešlo o sourozence, strýček Láďa byl bratrem mého otce a teta Marie sestrou mojí matky. Později, jakmile jsem začala brát rozum, dozvěděla jsem se, že spolu kdysi v mládí chodili a Láďa Marii nechal poté, co mu řekla, že čeká dítě.

Těhotná nebyla, jen si to vymyslela, aby viděla jeho reakci. Od té doby si dělali samé schválnosti. Nikoho z příbuzenstva by asi nepřekvapila zpráva, že jeden druhého v afektu při hádce zabil, a to myslím vážně. Naštěstí se vídali jen minimálně.

Podezřelé okolnosti

Strýc Láďa zemřel, když mi bylo už přes čtyřicet. Zůstal celý život starým mládencem. Na pohřbu se sešli jen nejbližší příbuzní, teta Marie samozřejmě nedorazila. Urna s popelem byla uložena do rodinné hrobky.

Shodou okolností byla hrobka z matčiny strany vedle. Párkrát se stalo, že věnec nebo svíčky na hrobě, kdy byl pohřben strýc, byly rozházené nebo i rozšlapané.

Nikoho se nepovedlo chytit při činu, ale většina známých včetně mě si myslela, že to je „práce“ tety Marie. Nahlas to nikdo nevyslovil. Takhle to trvalo několik let. Jednoho dne zemřela i teta. Stalo se to za hodně podezřelých okolností.

Omdlela na hřbitově, když tam byla sama. Možná by se nic závažného nestalo, ale jak padala, uhodila se do spánku právě o roh sousední hrobky. V rodině se tak začala tradovat legenda, že to byla Láďova pomsta.

Na pohřeb tety přišlo víc lidí než na ten strýcův, i proto, že byla rozvedená a měla děti. S těmi ale moc dobře nevycházela – ostatně nesnesla se skoro s nikým. S žádným člověkem to ale nebyla taková celoživotní nenávist jako v případě strýce Ládi.

Vandalové to nebyli

Urna byla uložena samozřejmě do příslušné hrobky, což znamenalo, že strýc a teta budou už navěky takto vedle sebe. Můj bratr prohlásil, že alespoň po smrti mezi nimi zavládne klid. Netušil, jak moc se spletl.

To, co se občas stávalo předtím – že byly rozházené věci kolem hrobu – se zdvojnásobilo. Nyní se taková věc děla u obou rodinných hrobek, často najednou. Nedalo se to svést na nějaké vandaly, protože všechny ostatní hroby byly v pořádku.

Byla jsem první, koho napadlo, že si strýc a teta možná nedají pokoj ani na onom světě. Myslela jsem to samozřejmě v nadsázce, ale ujalo se to jako strašidelná historka. Zanedlouho to všichni brali vážně.

A protože ty podivné věci neustávaly, začala jsem i já sama věřit, že se v záhrobí možná odehrává nějaký další boj. To, co jsem pak viděla na vlastní oči, mě v tom jenom utvrdilo!

Můj zážitek na vlastní oči

Asi měsíc po pohřbu tety Marie jsem šla sama na hřbitov zalít květiny. Bylo zrovna pošmourné a nevlídné počasí. Jakmile jsem přistoupila k hrobce, kde byl pohřben i strýc Láďa, zůstala jsem ohromeně stát.

Na vlastní oči jsem spatřila, jak se převrhla váza s květinami a zhasly svíčky. Nemělo to vůbec logiku, nefoukal žádný vítr a ty svíčky byly navíc v ochranné nádobě.

Než jsem se stačila z šokujícího překvapení vzpamatovat, na vedlejší hrobce se stalo něco podobného. A nezůstalo jen u toho, vzápětí se ozvala hrozná rána a z náhrobní desky spadla fotografie tety Marie. To už jsem na nic nečekala a vyděšeně utekla pryč.

Nechtěla jsem to už nikdy zažít, takže jsme krátce poté s příbuznými řešili, jak zabránit tomu, aby se nenáviděli i duchové mrtvých.

Dopadlo to tak, že jsme se složili na zaplacení nového hrobu v jiné části hřbitova a tam jsme pak znovu pohřbili urnu s popelem tety Marie. Od té doby je zatím klid.

Květa K., (50), Plzeň