I když se člověk dokáže ubránit nepříjemné události, stejně může prohrát.

Jedním z nejhorších pocitů, jaké člověk může zažít, je, když se mu stane něco hrozného, ale svými blízkými je obviňován, že si vymýšlí. Zažila jsem to před několika lety.

Měl stále narážky

Rodinné a příbuzenské vztahy u nás fungovaly na jedničku. Průběžně během roku jsme se scházeli na oslavách. Měla jsem syna a dceru a moje dvě starší sestry na tom byly stejně. Vycházeli jsme spolu všichni dobře, nikdy nedocházelo k žádným sporům nebo hádkám.

O tom, že si mě až podezřele moc všímá synovec Marek, jsem věděla už delší dobu. Byl to středoškolák, trochu namachrovaný frajírek, s nagelovanými vlasy a pocitem, že právě on je středem světa.

Několikrát jsme se během rodinných setkání spolu bavili a nebylo mi to zrovna dvakrát příjemné. Jednak si mě přitom prohlížel dost nestydatě, tak jak by se synovec na tetu rozhodně dívat neměl. A kromě toho měl pořád dvojsmyslné narážky.

Přemýšlela jsem, jestli na to mám upozornit Adélu – svoji sestru a Markovu matku. Nakonec jsem usoudila, že nebudu vyvolávat zbytečné napětí nebo rozbroje.

Doufala jsem, že Marek z toho vyroste nebo si mě přestane všímat, jakmile si najde nějakou dívku své věkové kategorie.

Věděl, že budu sama doma

Nechtěná pozornost, kterou mi synovec věnoval, se ale začínala nepříjemně zvětšovat. Několikrát mě „náhodně“ potkal poblíž našeho domu.

Jednou jsem měla pocit, že mě někdo sleduje a skutečně jsem na ulici koutkem oka zahlédla Marka, jak se na poslední chvíli schoval. Zmínila jsem se tedy o tom Igorovi, svému manželovi. Ten mě ale naštval a urazil.

Řekl mi, že bych měla být ráda, když na mě letí mladí kluci. Myslel to samozřejmě s nadsázkou, ale vůbec nepochopil, že se skutečně cítím ohrožena. Nechtěl řešit můj problém.

Po dvaceti letech manželství to pro mě bylo docela velké zklamání, vždycky jsem měla za to, že se mě zastane. A to jsem netušila, co mě čeká v nejbližších dnech. Jednou jsem byla sama doma.

Marek to musel nějak vypozorovat nebo odhadnout, protože zazvonil u našich dveří. Měl výmluvu, nesl mi něco od své matky. Nemohla jsem ho nechat stát na chodbě. Jakmile vešel dovnitř a já zavřela dveře, zaútočil na mě. Bylo jasné, o co mu jde.

Bránila jsem se nejprve slovně. Až když na mě začal trhat šaty, bušila jsem do něho pěstmi. Trefila jsem se mu přímo do oka. Přestal a já ho ještě nakopla do citlivých míst. Pak jsem otevřela dveře a synovce jsem vyhodila ven.

Reakce okolí mě šokovala!

Z šoku jsem se dlouho vzpamatovávala. Ještě horší ale bylo, jak mám situaci řešit. Udat Marka na policii? Rozhodla jsem se nejprve zavolat Adéle. Řekla jsem jí rozrušeným hlasem, co se stalo. Nevěřila tomu ani napoprvé ani po dalším hovorech.

Přiznala, že Marek přišel domů s monoklem pod okem, ale prý se popral s kamarádem. Bylo mi jasné, že s rodinnou pohodou je na dlouho konec. Manželovi jsem to řekla hned, jak přišel domů. Ani on se netvářil, že by moje líčení pokusu o znásilnění bylo věrohodné.

Samozřejmě, že se ta zpráva mezi příbuzenstvem rozkřikla – bohužel v té verzi, že jsem si já na Marka něco vymyslela. Málem jsem se z té reakce svých blízkých zhroutila. Jen těžko jsem se s tím vyrovnávala.

Kdybych se bývala nedokázala ubránit, asi by mě to úplně zlomilo. Takhle jsem věděla, že podruhé už si nic podobného synovec netroufne. Zasáhlo to ale do mých vztahů k lidem. Na setkání a oslavy jsem pod různými výmluvami přestala chodit.

Moje city k manželovi dost ochladly. Nepomohlo ani, když Marek odjel studovat na vysokou školu do Prahy. Víc než ten ošklivý zážitek mě poznamenalo to, že mi lidé nevěřili. Nic už není jako dřív.

Nejhorší je, že i teď, po delší době,se na mě pořád lidé dívají jako na lhářku, která chtěla někoho nespravedlivě osočit. A nedá se s tím bohužel nic dělat.

Táňa M. (45), Ostrava