Bolelo mě, když jsem viděla, jak se viník nehody úspěšně snaží vyhnout trestu!

S manželem jsme kdysi museli na vytouženého potomka dlouho čekat. Syn Jirka se nám narodil až po osmi letech manželství. Potom, jako by si příroda řekla, že už nás dost potrápila, přišly na svět ještě dvě dcery.

Všechny tři děti jsme se snažili vychovávat tak, aby si v životě dovedly poradit a byli z nich slušní dospělí lidé.

Osudný podzimní den

Jirka byl hodně ambiciózní a bylo jasné, že půjde na vysokou školu. Šel studovat ekonomiku a vedl si na univerzitě stejně dobře jako předtím na gymnáziu. Měla jsem samozřejmě ráda všechny tři své děti, ale v Jirkovi jsem se – musím přiznat – viděla nejvíc.

Tím hůř mě poznamenala tragédie, ke které došlo jednoho podzimního dne. Ten hovor přijímal můj muž a už z tónu, jakým komunikoval, bylo jasné, že se stalo něco vážného. Když zavěsil a podíval se na mě, byl celý bledý a v očích měl slzy.

V tu chvíli už jsem tušila, že mi sdělí něco hrozného. Přála jsem si zastavit čas. To ale není možné a tak jsem se vzápětí dozvěděla, že Jirka se stal obětí dopravní nehody. Jak zanedlouho vyšlo najevo, jel s kamarádem v jeho autě.

Na křižovatce jim nedal přednost terénní vůz. Vrazil do nich z pravé strany, právě tam, kde seděl Jirka. Syn, ačkoliv byl připoutaný, byl na místě mrtev. Kamarád, který řídil, vyvázl jen s lehkým zraněním.

Bylo to jako zlý sen!

Nikdo, kdo to neprožil, si nedokáže představit, jaké to je, když náhle přijdete o vlastní dítě. Nejprve jsem se zhroutila. Rozum tu zprávu přijal, ale srdce odmítalo věřit. Všechny věci kolem pohřbu zařizoval manžel.

Pomáhala mu v tom starší z dcer, ta mladší na tom byla podobně jako já. Obě měly ke svému bratrovi pěkný vztah. Čtyři dny do pohřbu jsem prožila pod prášky a v naprostém otupení.

Jen jsem občas přijímala projevy soustrasti od příbuzných, kteří se postupně ozývali. Samotný obřad byl pak skoro nad mé síly. Přišlo hodně lidí, spousta kamarádů Jirky ze základní i ze střední školy. V černém oblečení jsem pak chodila ještě několik týdnů.

Ani jsem nevnímala, co dalšího se kolem Jirkovy tragické smrti děje. Teprve když jsem se začala vzpamatovávat, řekl mi manžel, jak probíhá vyšetřování. Zneklidnilo mě a znechutilo, že by viník nehody mohl zůstat nepotrestán.

Za volantem toho terénního vozu, který způsobil naši životní ztrátu, seděl totiž syn bohatého podnikatele a místního politika.

Spravedlnost si cestu našla

Začala jsem se o okolnosti havárie také zajímat. Rozzlobilo mě, že tomu mladíkovi zatím dokonce ani nesebrali řidičský průkaz. Mohl tedy dál na silnicích kohokoliv ohrožovat. Existovalo i podezření, že byl v době nehody opilý.

Díky mojí sestřenici, která se pohybovala v právnických kruzích, jsme si najali advokáta, který nás zastupoval, když jsme podali žalobu ohledně odškodného.

Brzy jsme se od něho dozvěděli, že domáhat se spravedlnosti bude těžké, kvůli tomu, jaký vliv má viníkův otec. S manželem jsme se ale dohodli, že se v žádném případě nemíníme vzdát.

Ten kluk, co zabil našeho Jirku, se nakonec dostal před soud, ale „vyfasoval“ jenom podmíněný trest. Brala jsem to jako výsměch. Po naší žalobě o odškodnění se na nás obrátil právní zástupce onoho podnikatele a pokoušel se nás přesvědčit, abychom ji stáhli.

Sliboval mimosoudní vyrovnání. Byla by to jen směšná a symbolická částka, takže jsme s tím nesouhlasily. Potom následovaly všechny možné výhrůžky. Poznala jsem to i v práci, protože můj nadřízený měl s tím podnikatelem kontakty.

Spravedlnost si ale přece jen cestu našla – povedený synáček způsobil další nehodu s vážným zraněním. A protože tentokrát naboural policejní vůz, putoval za mříže. Mrzí mě ale, že normální cestou bychom se asi nějakého zadostiučinění nedočkali!

Jitka L. (54), Praha