S přítelem jsme se vydali cestičkou, kterou jsme neznali. Dovedla nás k opuštěnému polskému hřbitovu. U brány jsme spatřili podivnou bytost v bílém, která nás začala pronásledovat…
Před deseti lety, na konci října, v době, kdy se hranice mezi světem živých a mrtvých tenčí, se nám s přítelem Matějem přihodilo něco neuvěřitelného a děsivého. Byli jsme na dovolené v Polsku. Protože jsme oba dobrodruzi, neměli jsme nikde zařízené ubytovaní.
Prostě jsme vzali stan a krosny a spali jsme pod širákem. Matěj měl odjakživa pro strach uděláno a jen tak něco ho nevylekalo, ale to, co jsme tu noc uviděli, dokázalo rozklepat i jeho.
Sešli jsme z cesty
Byl podvečer, už se stmívalo, když jsme šli lesní cestou do další vesnice. Místní lidé nám prozradili, že se tam nachází skvělý lokál vyhlášený svými specialitami.
Já i přítel jsme byli už pořádně hladoví a unavení, a tak jsme se nemohli dočkat, až se dobře a dosyta najíme. Jenže, jak už byla tma, sešli jsme z cesty na nenápadnou pěšinku.
Uviděli jsme křížek
Cestička se točila lesíkem, až jsme došli k pasece. Zastavili jsme se a dívali jsme se do údolí. Oběma nám bylo jasné, že jsme někde špatně odbočili. Dívali jsme se do údolí. Ten pohled byl překrásný, že jsme ani nemluvili.
Jak jsme tam tak seděli a pozorovali okolí, Matěj najednou povídá: „Není tam v tom lese pod námi křížek?“ Podívala jsem se směrem, kterým ukazoval. Skutečně to jako křížek vypadalo. „Nejspíš tam je hřbitov,“ řekla jsem.
Temný hřbitov
Byli jsme zvědaví, tak jsme se vydali tím směrem. Došli jsme ke starému, opuštěnému hřbitovu. Místo působilo strašidelně – viděli jsme polorozpadlé hroby, pokřivené křížky, časem ohlodané sošky andílků.
Chtěla jsem se otočit a jít rychle pryč, ale Matěj byl velmi zvědavý a odvážný. Prý, když už tam jsme, měli bychom si to místo prohlédnout. Vykročil směrem k bráně. S žaludkem sevřeným strachy jsem se vydala za ním…
Postava v bílém
Jak jsme se blížili, všimla jsem si, že je brána pootevřená a obrostlá křovisky. Zřetelné byly i zbytky márnice. Najednou se mi začaly klepat ruce a nemohla jsem popadnout dech. Taky jsem cítila popel a pach hlíny.
Zastavila jsem se. Matěj pokračoval dál k bráně. Najednou mi zkoprněly nohy. Nemohla jsem se vůbec pohnout.
Rozmlženě jsem uviděla v bráně hubenou, téměř průhlednou, postavu s bílými šaty a dlouhými vlasy, jak se skrz tu bránu pro Matěje celá dychtivá natahuje.
Utíkali jsme pryč
Překonala jsem svou strnulost a vyrazila kupředu. V poslední chvíli jsem Matěje strhla zpátky a odtáhla pryč. Když se Matěj vzpamatoval, všimli jsme si, jak se ta bytost vznáší a rychle pohybuje směrem k nám.
Vzali jsme nohy na ramena a utíkali odtamtud co nejrychleji pryč. Zastavili jsme se až na rozcestí, když už jsme si byli jistí, že nás ta bytost nepronásleduje.
Dlouho jsme nemohli popadnout dech, ale byli jsme šťastní, že jsme to setkání s duchem, nebo co to vlastně bylo, ve zdraví přežili…
Jana M. (44), Praha
