Nejhorší zrada je ta, která přijde od člověka, jehož máte opravdu rádi.

Než jsem poznala Kamila, říkala jsem si, že na muže mám v životě zkrátka smůlu. S prvním manželem jsem se rozvedla proto, že si udržoval tajnou milenku, i když jsme spolu měli malé dítě.

Druhý manžel byl pak ještě větší omyl, ze společenského a veselého gentlemana se vyklubal psychický tyran a citový vyděrač.

Seznámení v bance

Po druhém rozvodu jsem se zařekla, že už se nikdy vdávat nechci. Dceru jsem v rámci možností vychovala slušně a během té doby jsem měla jen pár delších, ale nezávazných vztahů. Kdyby na to přišlo, s žádným z nich bych asi do konce života být nechtěla.

S Kamilem jsem se seznámila úplnou náhodou, při čekání v bance. Dostali jsme pořadová čísla těsně za sebou. Sedli jsme si na jednu lavici a on mě oslovil.

Byla jsem samozřejmě ve střehu, nejprve jsem ho považovala za staršího seladona, který to takhle prostě zkouší na každou ženu.

Rychle jsem ale zjistila, že se nejspíš mýlím a na otázku, zda na mě může počkat – byl v pořadí přede mnou – jsem Kamilovi odpověděla kladně. Šli jsme si sednout na kávu a já jsem si uvědomila, že mě tenhle muž opravdu zajímá. Bylo to oboustranné.

Kamil byl rozvedený jako já a nezadaný. Začali jsme se scházet čím dál častěji. Trvalo ale rok, než jsme se odhodlali ke společnému bydlení. V té době už jsem měla pocit, že jsem získala pro život muže, který mě podrží i v těžkých chvílích. Netušila jsem, jak se mýlím.

Neúprosná diagnóza

Žili jsme spolu s Kamilem už tři roky. O svatbě jsme neuvažovali, necítili jsme potřebu svůj vztah nějak oficiálně potvrzovat. Jednoho dne jsem si nahmatala u pravého prsu podezřelou bulku. Dost mě to vyděsilo.

Objednala jsem se hned na vyšetření a tam se ukázalo, že můj strach byl oprávněný. Diagnóza zněla neúprosně: rakovina. Nemoc byla naštěstí zatím v počátečním stádiu, takže se s ní dalo něco dělat.

Svěřit se s tím problémem Kamilovi jsem se nejprve ostýchala, ale on sám si všiml, jak jsme se doslova přes noc změnila. Chtěl vědět, co se to se mnou děje. Nakonec jsme tedy měli otevřený rozhovor, který skončil tak, že jsem se mu v slzách schoulila do náruče.

Opakovala jsem mu několikrát, jak jsem ráda, že ho mám. Čekala jsem od Kamila nějaká povzbudivá slova, ale nedočkala jsem se jich. Stačilo mi v té chvíli i to, že nejsem na svůj vážný zdravotní problém sama.

Nečekané zklamání

Začala jsem podstupovat léčbu. Hrozilo, že o pravý prs přijdu, ale pořád tu byla naděje, že ozařování zabere. Nebyla jsem na tom moc dobře psychicky. Rozhodně mi v té době nepomohlo, když jsem si všimla, jak se mi Kamil začíná vyhýbat.

O mé nemoci nebo zdravotním stavu vůbec nechtěl mluvit. Nedělal ale ani nic pro to, abych třeba na chvíli od svých obav odpoutala pozornost. Postupně se mi vzdaloval. Ani se nesnažil zakrývat, jak je mu moje situace nepříjemná.

Vůbec se nechoval jako chlap, který má v těžké době svoji přítelkyni podržet a povzbudit jí. Trápily mě tak dva problémy najednou: nejistota ohledně toho, jak dopadne můj boj s rakovinou a chování mého přítele. Nakonec došlo k tomu nejhoršímu.

Jednoho dne jsem přišla domů a zjistila jsem, že Kamil odešel. Odstěhoval si všechny své věci a nechal jen dopis na kuchyňském stole. Neměl ani odvahu říct mi to do očí.

Jiná žena by se možná na mém místě zhroutila, ale mě to kupodivu spíš zdravě naštvalo a povzbudilo k další bitvě s nemocí. Tu jsem nakonec vyhrála bez toho, aniž by mi museli prso odebrat.

Mrzelo mě, jak moc jsem se mýlila v člověku, se kterým jsem strávila dost dlouhou dobu na to, abych si myslela, že ho znám. Už jsem ho nikdy potom neviděla a ani ho už nikdy vidět nechci. Dnes jsem zdravá, ale moje důvěra v muže zůstane asi už silně otřesena.

Radka L. (49), Praha