Před nějakou dobou mě pronásledoval jeden sen. Musela jsem na něj stále myslet a nemohla jsem se na nic soustředit. Kamarádka mi proto navrhla, abych šla ke kartářce.
Ten sen se mi vracel téměř každou noc. Pokaždé se jednalo o to samé. Byla jsem v jezeře, plavala jsem, když vtom mě jakoby něco paralyzovalo. Nemohla jsem pohnout nohama ani rukama, ani se nadechnout.
Začala jsem se topit… V ten okamžik jsem se pokaždé, úplně zpocená, uprostřed noci probudila. Překotně jsem dýchala a snažila se popadnout dech. Do rána už jsem oka nezamhouřila.
Empatická kolegyně
Do práce jsem chodila unavená, s tmavými kruhy pod očima. Kolegyně Tereza, která o mé noční můře věděla, si o mě už začínala dělat starosti. Jednou se mi zmínila o své známé, která se zabývá výkladem karet a čtením z ruky, a která by mi možná mohla pomoci.
„Kdoví, třeba tě pronásleduje tvůj minulý život,“ dodala, když mi předávala kontakt a kladla mi na srdce, abych paní Gabriele, jak se žena jmenovala, určitě zavolala. Po dlouhém zvažování jsem to udělala a domluvila jsem si u ní návštěvu.
Pohled do minulosti
Paní Gabriela se mě zeptala na datum narození a pak mě požádala, abych jí nastavila dlaň. Chvíli si ji mlčky prohlásila, občas utrousila jakési „hmm“, a nakonec mi vyložila karty a nahlédla do mé minulosti.
Řekla mi, že mám problém s vodou. Prý z ní mám trochu strach. Přikývla jsem. Paní Gabriela pokračovala. Prozradila mi, že jsem se prý jako malá téměř utopila. Na nic takového jsem si však nepamatovala.
A pak ještě dodala, že musím mít kromě svého staršího bratra Tomáše, ještě mladší sestru.
Byla překvapená, když jsem jí řekla, že už žádného dalšího sourozence nemám. Nevěřícně kroutila hlavou a nechala mi ještě dvakrát sejmout karty. „Nemůžu si pomoct, ta sestra tam pořád je, nebo alespoň byla…,“ trvala na svém.
Zasela pochybnosti
Od paní Gabriely jsem odcházela s ironickým úsměvem. O bujné fantazii kartářky jsem si myslela své. Takovou věc by mi matka přece řekla. Večer jsem se nad jejím výkladem ale ještě zamyslela.
Byla pravda, že z vody mám respekt a že dobrý plavec skutečně nejsem. Navíc tu byla ta noční můra, která mi stále nedala spát. Asi po týdnu jsem navštívila matku a všechno jsem jí pověděla.
K mému velkému překvapení mi naprosto vážně odpověděla, že je to pravda! Nemohla jsem tomu uvěřit!
Pravda vyšla najevo
Pověděla mi, že když jsem byla maličká, bydleli jsme v domě společně s babičkou a dědou a že nedaleko jejich domu bylo malé jezero. Prý jsem si tam ráda chodila hrát. Když mi byly tři roky, opět jsem tam utekla.
Když tam za mnou matka přišla, aby mě odvedla pryč, tak už prý jen viděla, jak do jezera padám. Kdyby nebyla tak blízko a okamžitě mě nevytáhla, už bych tu dávno nebyla.
Tenhle hrůzný zážitek z útlého dětství jsem si sice nepamatovala, ale obava z topení a hluboké vody ve mně zůstala zakořeněná.
Pak mi matka svěřila ještě jedno tajemství. Prý, když mi byly dva roky, tak nečekaně otěhotněla, ale v druhém trimestru bohužel potratila. A opravdu tehdy čekala holčičku…
Jarmila O. (60), Česká lípa