Ke svým rodičům jsem neměla dobrý vztah, nikoliv svojí vinou. Je ale třeba umět i promíjet.

Ze svého dětství jsem vždycky nejraději vzpomínala na babičku z matčiny strany. To ona se o mě a mojí sestru Helenu nejvíc starala. Rodiče byli jednak hodně v práci, jednak to mezi nimi už tenkrát moc neklapalo.

Hádali se často i před námi, zejména otec na matku hodně křičel. Bála jsem se ho a vlastně jsem k němu nikdy nenašla hezký vztah. Nedal mi k tomu šanci.

Nešel jí ani na pohřeb!

Jak jsem dospívala, bylo to s rodiči čím dál tím horší. S matkou se alespoň občas dalo mluvit, i když svěřovat jsem se jí nemohla a nechtěla. Otec pro mě byl naprosto cizí člověk. Nic mně ani sestře nechtěl dovolit, párkrát došlo dokonce i na facku.

Nenáviděla jsem ho. Přála jsem si od rodiny co nejdříve odejít. To samé chtěla i Helena. Byla o dva roky starší a dostala k tomu tedy příležitost dřív. Našla si kluka, u kterého mohla bydlet. Těžce jsem to nesla, ztratila jsem v ní spojence.

Čím dál častěji jsem bývala u babičky, která bydlela asi kilometr od nás. Potom jsem prožila dosud největší životní šok. Babička žila po smrti dědy sama. Jednoho odpoledne jsem k ní přišla a našla jsem jí bezvládně ležet na zemi.

Bylo mi jasné, že už není mezi živými, ještě dříve, než mi to potvrdil lékař ze záchranné služby. Můj špatný vztah k otci se pak ještě prohloubil, když se s matkou před pohřbem pohádali a on tam pak schválně nepřišel. Jasně jsem slyšela, jak řekl matce, že „jeho máma to nebyla“.

Jako bych neměla rodiče

V osmnácti letech jsem následovala příkladu sestry. Ještě během středoškolského studia jsem si našla staršího kluka, který už vydělával peníze a přestěhovala se k němu. Cítila jsem velkou úlevu a možná i trochu zklamání, že rodičům to vlastně bylo jedno.

Přestala jsem se s nimi stýkat. Nepozvala jsem je pak ani na svoji svatbu. Úplně stejně se zachovala i sestra. Štěstí, které mi bylo odepřeno, jsem konečně na vlastní kůži poznala až tehdy, když jsem si založila svoji rodinu.

O tom, že se otec s matkou rozvedli, jsem se dozvěděla pouze zprostředkovaně. Tehdy jsem se snažila matku kontaktovat a skutečně jsem se s ní sešla. Ze setkání jsem si ale odnesla dojem, že jí nijak nechybím.

Léta utíkala a já v sobě měla své ne moc šťastné dětství uzamčené ve třinácté komnatě. Kdykoliv někde přišla řeč na rodiče nebo na dávná léta, raději jsem mlčela.

Pravidelně se mi zjevovala!

Jednu noc, nedlouho po pětačtyřicátých narozeninách, jsem prožila něco podivného a tajemného. Vzbudila jsem se ve dvě hodiny a spatřila, jak u mé postele stojí moje milovaná babička.

Polekala jsem se a chtěla vzbudit manžela, ale babička mi gestem naznačila, ať to nedělám. Potom ke mně chvíli promlouvala. Řekla mi, že bych rodičům a hlavně otci měla odpustit. Vůbec jsem nechápala, co se to děje.

Babiččin duch zakrátko zmizel, ale já už do rána neusnula. Tato situace se opakovala v dalších týdnech ještě několikrát. Potom mi zavolala sestra Helena. Vyšlo najevo, že také jí se naše babička v noci zjevuje.

Domluvily jsme se, že Helena přijede a společně se dopátráme, co je s našimi rodiči. Tak se i stalo. Zjistily jsme, že matka je v ústavní péči, protože trpí Alzheimerovou chorobou. Navštívily jsme ji, ale poznávala nás jen chvílemi. Otce jsme našly v nemocnici.

Bojoval s rakovinou a prognóza byla špatná. Byl překvapen, že jsme za ním přišly. Došlo k otevřenému rozhovoru, kdy se nám omluvil za to, jakým byl špatným tátou a my jsme mu následně se slzami v očích odpustily. Dva týdny nato zemřel.

Po jeho smrti se mi babička zjevila znovu a poděkovala mi. Jsem tomu zjevení vděčná za to, že jsem našla klid v duši – s pocitem odpuštění se mi žije mnohem lépe!

Soňa R., (47), Brno