Vnučka nejdřív chodila ze školní jídelny s pláčem a potom už odmítla chodit na obědy úplně. Prý si raději vezme chleba. Nakonec jsme zjistila, že ji šikanuje kuchařka.
Obědy ve školní jídelně nikdy nebyly žádné vyhlášené lahůdky. Ale děti, spíš než kvůli jídlu, chodí do jídelny kvůli spolužákům. Popovídají si, domluví program na odpoledne nebo dokonce uloví nějakého pěkného spolužáka.
Moje vnučka nebyla nikdy žádné tintítko, ale tlustá opravdu nebyla. Závodně plavala a ještě jezdila na kole. Takovém tom terénním. Po lese, horách nebo polních cestách. Z toho věčného sportování měla velké svaly na stehnech a taky dost široká ramena.
To zase z toho plavání. Byla prostě kus ženské! Myslela jsem, že sport ji zocelí a nějaké slečinkovské tlachání ji nemůže rozhodit. Byla taková spíš klučičí, než aby si potrpěla na nějaké volánky nebo růžové mašle. Ostatně, v šesté třídě to ani nikdo nečekal.
Myslela jsem, že má anorexii
Spolužáci ji brali takovou, jaká je. Byla oblíbená a do školy chodila ráda. Potom se všechno změnilo a dceři dost dlouho trvalo, než zjistila, co za tím vězí. „Ta vaše Bára se hrozně změnila!
Nemáte doma nějaké problémy?“ ptala se jí učitelka na rodičovském sdružení a ona cítila, jak rudne.
Chtěla jí říct, co jí je do toho, ale nechtěla způsobit dceři nějaké problémy. Člověk nikdy neví… Ostatní rodiče si ji zkoumavě prohlíželi, jako by byla nějaký zločinec, či co. Domů přišla dost naštvaná a na Báru uhodila: „Co se děje, prosím tě! Připadala jsem si jako na trní.
Příště ať jde na rodičák tvůj tatínek!“ Vrtěla jsem hlavou. Bára nic neříkala a tak ji nechala na pokoji. Jenže, bylo to s ní čím dál horší. Nakonec přestala na obědy chodit úplně, prý, že nejsou dobré.
S dcerou jsme uvažovaly, že by mohla Bára trpět anorexií nebo bulimií, ale ona jedla doma normálně.
Dokonce jsem ji pozorovala, zda nechodí na záchod tajně zvracet, ale nic. Vůbec jsem tomu nerozuměla. Uvařila jsem kakao a udělala její oblíbené palačinky. Asi ji to dojalo, protože se mi konečně svěřila.
Kuchařku jsem vyfotila
„Nemůžu do té jídelny chodit, jedna kuchařka si na mě zalezla a hrozně mě přede všemi zesměšňuje!“ stěžovala si a rozplakala se. Chtěla jsem vědět víc.
Bára mi vysvětlila, že když přijde k okénku a řekne si třeba o tři knedlíky, kuchařka na celou jídelnu zakřičí: „Buřtík chce knedlíky! Bude jako prasátko!“ Každý den prý měla ta ženská novou, ošklivou hlášku.
Vjel do mě vztek. Chtěla jsem hned psát stížnost. Ale co bych si pomohla? Kuchařek je nedostatek, určitě by ji nevyhodili. Tak jsem se rozhodla, že tomu udělám přítrž. Vyrazila jsem ke škole odpoledne, kdy ta ženská chodí z práce.
Z jídelny. S plnými taškami zbytků. Údajných zbytků. Pěkně jsem ji vyfotila, tři dny po sobě. Potom jsem ty fotky nechala zvětšit. Vyvěsila je na školní nástěnce na chodbě. S nadpisem: Krade? A potom jsem si to šla s tou kuchařkou vyřídit.
Seřvala jsem ji před dětmi i učiteli. Stála u toho výdejního okýnka jako opařená. Když ty fotky uviděla ředitelka, která shodou okolností na tom obědě byla také, udělala skandál. Prohlédla kuchařčinu skříňku, našla kus hovězího a bylo to.
Druhý den už byla u okénka moc milá mladá holka. Brigádnice. Šikovná a hodná!
Jiřina K. (59), Mladoboleslavsko