Mnohem více než rány na těle bolí často ty, které schytáme na duši.

Zeptáte-li se většiny lidí, mají-li si v nouzi pomáhat, asi vám každý odpoví, že samozřejmě ano. Praxe ale bývá jiná, jak jsem se sama přesvědčila.

Dostala jsem smyk

Toho dne jsem kvůli počasí opravdu dlouho přemýšlela, jestli mám vyjet autem na pravidelnou návštěvu své rozvedené sestry. Padal mrznoucí déšť a jízda po okresních silnicích byla poměrně riskantní. Nakonec jsem se rozhodla, že pojedu.

Po čtvrt hodině jízdy se ukázalo, že můj strach byl oprávněný. V zatáčce jsem dostala smyk a s autem sjela z vozovky. Bylo to v lese na nepříliš frekventované silnici.

Můj vůz se zabořil do křoví a otočil se tak nešťastně, že jsem se nemohla dostat ven – jinak se mi až na pár modřin nic nestalo. V tu chvíli jsem ještě věřila, že řidič prvního kolemjedoucího auta, které se objeví, zastaví a pomůže mi.

Ze silnice bylo i v nepříznivém počasí na moje havarované auto dobře vidět. Jenže ani první, ani druhé, ani žádné další auto nezastavilo! Všichni jen přibrzdili a podívali se. Pak jeli dál!

Ztrácela jsem naději

Ti řidiči mě museli vidět, jenže u všech převážila buď lhostejnost nebo strach, aby se do něčeho nezapletli. Možná si mysleli, že jsem mrtvá. Zkusila jsem mávat rukou, ale ani to nepomohlo.

Během hodiny projelo po té okresní silnici kolem asi dvacet aut a já ztrácela naději v lidstvo. Zmocňoval se mě strach, že se z auta opravdu nedostanu a přes noc pak umrznu.

Bylo mi čím dál tím víc do pláče a nakonec mi opravdu vyhrkly slzy zoufalství a beznaděje. Když pak znenadání někdo zaťukal na okénko auta, málem jsem leknutím omdlela. Nebyl to nikdo z řidičů, ale lesník, který šel kolem pěšky a všiml si mojí situace.

Díky němu jsem se z té situace dostala. Místo štěstí jsem ale cítila – a dodnes cítím – zklamání nad tím, jak jsou lidé lhostejní. Ve špatném počasí už autem nejezdím. Nevěřím, že by mi v případě nouze někdo pomohl.

Eva D. (50), Vysočina