Rodinná výchova a dlouholeté partnerství mi naprosto zničily sebevědomí.
Vyrůstala jsem v prostředí, výrazně poznamenaném dominantní povahou otce. Měla jsem dva další sourozence a někdy jsme se otce i báli. Nebyl naštěstí násilnický, hodně přísný ale ano.
Ještě v osmnácti jsem si ani netroufla požádat ho, abych směla třeba na diskotéku. Na druhou stranu ale dokázal rodinu zabezpečit a dopřát nám všechno, co jsme potřebovali.
Když zpětně vzpomínám na své dětství, tak nejméně se mi asi líbilo, jak se otec choval k matce. Bral ji jako služku, dokázal se rozčílit, když něco v domácnosti nešlo podle jeho představ.
Věděla jsem, že to matku trápí, později, v době mého dospívání se mi občas svěřila.
Chtěla jsem ochránce
Atmosféra pána rodiny, která doma vládla, se mi nějak zapsala do podvědomí, takže jsem si myslela, že to tak prostě všude má být.
Nejspíš jsem i spontánně vyhledala podobný typ muže, jakým byl otec – jinak si nedovedu vysvětlit, proč jsem se zamilovala právě do Mirka. Ono to vlastně mělo svoji logiku.
Kvůli výchově otce jsem měla malé sebevědomí, byla jsem neprůbojná a tak jsem potřebovala partnera, který by byl tím silnějším z nás. Partnera, který by mě dokázal ochránit. Mirek byl rozený vůdce od pohledu. Sebejistý, nesmlouvavý.
A protože se ke mně v prvních měsících choval hezky, podlehla jsem iluzi, že to takhle mezi námi bude celý život. Neplánovaně jsem otěhotněla. Bála jsem se mu to říct, protože jsem si myslela, že bude reagovat nějak zlostně. Mirek mě ale překvapil.
Byl nadšený a hned začal promýšlet termín a místo svatby. V té chvíli jsem si řekla, že je to opravdu ten nejlepší muž, jakého jsem pro sebe mohla najít.
V manželství mě držely děti
Ještě první dva roky po svatbě jsme si celkem rozuměli a já prožívala radost z prostředí, kde se dá volně dýchat. Potom ale začal manžel nenápadně utahovat otěže. V jeho chování a přístupu jsem jasně poznávala to, jak se choval můj otec.
Postupně přišly různé zákazy, omezení a také psychické ponižování. Fyzicky na mě ruku Mirek nikdy nevztáhl, i když bylo vidět, že k tomu leckdy neměl daleko. Pod jeho nátlakem jsem ale ztrácela svoji vůli, své zájmy, své kamarádky, všechno.
Zastávala jsem stejnou roli, jako v manželství mých rodičů moje matka. A protože po prvním dítěti přišlo druhé a já bych s nimi nikdy nedokázala být sama, zůstávala jsem v manželství, ve kterém jsem se cítila nešťastná a k ničemu.
Vydržela jsem to dlouhých dvacet dva let. Rozhodnutí rozvést se přišlo v den, kdy dcera odmaturovala a nastoupila do práce. Jednoho dne mi prostě došlo, že pokud má můj život mít ještě nějaký smysl a přinést mi nějakou radost, musím to udělat a Mirka opustit.
Mezi námi už byl stejně jen formální vztah. Nejlépe o tom svědčila manželova reakce, když jsem mu o rozvodu řekla. Prohlásil lhostejně, že kdybych to neudělala já, chtěl to stejně udělat on, aby se mnou už dál neztrácel čas.
Nakonec jsem ho potkala!
Ušetřila jsem si alespoň rozvodové drama, dokonce jsme se s Mirkem na všem celkem pragmaticky dohodli. Dva roky jsem se pak protloukala sama, vždy mě nějak podržely děti. Pak jsem potkala Lukáše.
Byl sice o pět let mladší, ale pravý opak Mirka – tedy ne že by nebyl sebejistý, jen se to projevovalo jinak. Dlouho jsem po svém mnohaletém utrápeném manželství váhala, jestli do toho vztahu jít. Nakonec jsem to riskla a nelituji.
Trvalo to sice nějaký čas, ale díky Lukášovi jsem se úplně změnila. Dokážu si prosadit svou i ocenit, že si mě někdo váží. Škoda, že jsem na takový vztah musela čekat až do vyššího věku.
Jsem ale ráda, že alespoň podzim života prožiji jako plnohodnotná a milovaná partnerka.
Irena J. (47), Kolín